Chibi in Wonderland

Nářek nad zkázou mých nervů, ó díky ti ,dopravní podniku města Brna

2010-09-29T17:00:00.003+02:00

VY KRETÉNŠTÍ ZAS*ANÍ ZKURVYSYNOVÉ Z DOPRAVNÍHO PODNIKU MĚSTA BRNA, POCHCÍPEJTE VŠICHNI NA MOR!!!!!

Ok. Malé upozornění:
Tohle bude dosud nejvulgárnější příspěvek na blogu - dlouho jsem nebyla takhle naštvaná a někam se vyblít musím.

Hned. Vážně. Protože jinak půjdu a osobně se zasloužím o to, abyste neměli nikdy děti. Což stejně mít už nebudete, protože jste jen banda retardovaných babek, kterou nikdo nezadusil jako omyl přírody hned po narození jen proto, že po válce bylo málo lidí. A teď, místo toho abyste byly zalezlý u telenovel a držely hubu a krok, otravujete v šalinách kvůli oblíbenému místu o okýnka a vysedávátě za přepážkama v dmpb, abyste mohly světu připomínat, jak hrozným místem bude do doby, než konečně natáhnete bačkory.

CHCÍPNĚTE CHCÍPNĚTE CHCÍPNĚTE NEBO VÁM SAKRA POMŮŽU.

Tak, vezmeme to chronologicky. Dejme tomu, že za sedmero horami žila jedna středoškolačka princezna, která si takhle jednou v pondělí všimla, že jí vypršela šalinkarta. Žádná velká věc, staví se cestou z oběda na dopravním podniku a utratí půlku kapesného, aby si průkazku obnovila a nebyla v královských kočárech obtěžována černokněžníkama, kterým by musela slíbit svoje první dítě nebo druhou polovinu kapesného, nejlíp obojí zaráz. Jenže z dopravního podniku se přes noc stal strašidelný zámek a po vystání půlhodinové fronty ji za okýnkem uvítala ošklivá stará čarodějnice, která nejenže jí vydala neplatné informace, za což by jí princezna přála stržení půlročního platu, ale navíc jí říkala "Magdičko" (ta vyrážka, co jí kvůli tomu naskákala, se ne a ne pustit) a tvrdila, že je její teta, což by jí nepochybně v kterémoli jiném státě dávalo spoustu práv, ale zrovna v Království za sedmero horami je to každému u zadku. Do třetice všeho špatného jí rozebrala a ochmatala celou průkazku a princezna následně vypatlala celé Savo na dezinfekční kompenzaci tohoto trestuhodného činu. Že se někdo s rodinou plnou nemakačenků přesune od zametání matic v Zetoru k prodávání jízdních kupónů ještě neznamená, že se k němu bude hlásit.
Dejme tomu, že se princezně nechtělo dohadovat a šla si (naprosto zbytečně brzo) vyřídit potvrzení. Dejme tomu, že o dva dny později se zhnisaným palcem ve střevíčku dokulhala zpátky ke strašidelnému zámku, vystála si frontu - tentokrát až za roh (a to bohužel bez nadsázky) - a dejme tomu, že si dala velký pozor, ke které přepážce půjde. Jenže i tentokrát ji uvítala STEJNĚ USLINTANÁ NEPŘÍJEMNÁ BÁBA. Jestli si je tam neKLONUJÍ, tak vážně nevím.

Víte co? Vůbec se nedivím, že tam mají to sklo, protože nebýt jeho, ladně jsem přeskočila přepážku a rozbila té babce držku. Stáří nestáří, měla dost času se naučit slušně chovat, takže nakopat ji do zadku by byl vlastně dobrý skutek. AAAAARRGH!

A teď písničku:

brečí štěstím

2010-09-22T22:57:00.003+02:00

Jo, já vím, že teď vypadám jako veverka na kofeinu, ale... ČTYŘI ROKY!!! A stálo to za to TT_____TT

*jde si kreslit další srdíčka k 22. listopadu*

Drugs
Gimme drugs
Gimme drugs
I don't need 'em
But I'll sell what you got
Take the cash
And I'll keep it
Eight legs to the wall
Hit the gas
Kill 'em all
And we crawl
And we crawl
And we crawl
You be my detonator
Love
Gimme love
Gimme love
I don't need it
But I'll take what I want
From your heart
And I'll keep it in a bag
In a box
Put an X on the floor
Gimme more
Gimme more
Gimme more
Shut up and sing it with me
(Na Na Na...)
For my security
To every enemy
We're on their property
Standing in V formation
(Na Na Na...)
A swollen artery
Plastic surgery
Keep your apology
Give us more detonation
(More! Gimme more! Gimme more!)
Oh, let me tell ya 'bout the sad man
Shut up and let me see your jazz hands
Remember when you were a madman
Thought you was Batman
Hit the party with a gas can
Kiss me and light 'em all
(Na Na Na...)
To run the company
To fucking -------
I think we'd rather be
Burning your information
A swollen artery
Plastic surgery
Keep your apology
Give us more detonation
And right here
Right now
All the way in Battery City
Little children
Raise their open filthy palms
Like tiny daggers up to heaven
And all the juvi halls
And ------- rats
And the -----
Made from neon and fucking garbage
Scream out "What will save us?"
And the sky opened up
Everybody wants to change the world
Everybody wants to change the world
But no one, No one wants to die
Wanna try, wanna try, wanna try
Wanna try, wanna try, oh I'll be your detonator
(Na Na Na...)
Make no apology
And step the fuck away
On my authority
Crash and burn
Young and loaded
Drop like a bulletshell
Just like a sleeper cell
I'd rather go to hell
Than be in purgatory
Cut my hair
Gag and bore me
Pull this pin
Let this world explode

Manifest 2010

2010-09-22T10:57:00.004+02:00

Upozornění: článek obsahuje příznaky těžkého fangirlismu, časovou nesouslednost, nesmysly a stylistické chyby.

Letošní manifest byl přinejlepším stejně dobrý jako ten minulý, oproti loňsku však přinesl pár nových poznatků:

1. Člověk by nikdy, ať už je situace jakákoli, a za nic na světě neměl opouštět kinosál po osmé večerní, protože ve chvíli, kdy to udělá, bude na něj seslána Pivní kletba a:

a) jeho místo na spaní bude uzmuto stvořením neurčitého pohlaví, které nejenže bude celou noc oslintávat a lepit se na kamarádky člověka, ale navíc tímto hanebným činem připraví dotyčného o možnost podělit se se svojí životní láskou o jeden spacák v místnosti, kde pára od pusy pouze vychází, ale nezamrzá do rampouchů

b) vystaví se útoku silně podnapilého lovce žen, který se nezdráhá zkoušet své metody ani na židli, která přes sebe má náhodou přehozenou dámskou bundu

2. Vyměnit krev v žilách za etanol má svoje výhody – poznáváte spoustu nových lidí stále dokola a taky vám nikdy nedojdou konverzační témata, protože je můžete co deset minut recyklovat. Být na opačné straně takového rozhovoru a nemít v sobě taky sud piva už tak příjemné není, ale co se dá dělat.

3. Nedávat ke jmenovce zároveň vytištěný program má svoji logiku, když definitivní verzi hodláte ošéfovat až za chodu. S trochou štěstí bude většina účastníků v takovém stavu, že si toho ani nevšimne XD

Program byl nakonec skvělý, ačkoli jsem se ho neúčastnila ani z poloviny tolik, jak jsem původně zamýšlela.

Ačkoli jsem se oproti loňsku vyspala přímo královsky a vstávala jsem až ve tři čtvrtě na šest, na nádraží jsem stejně dorazila pozdě. Přesně o minutu, a protože jsem Soru s Nely mezi bandou bezďáků, co v hale trávili noc, nikde neviděla, vyděsila jsem se a bezmála utíkala na nástupiště (což je mimochodem úctyhodný fyzický výkon na někoho, kdo si už tři roky opatřuje uvolnění z tělocviku).

Když už jsem málem podlehla osvobozujícímu nervovému zhroucení, vyšly holky z podchodu s tím, že si kupovaly jídlo a mně o pouhou půlhodinu později došlo, že to byla přesně ta věc, kterou jsem ráno taky chtěla udělat. Naštěstí se nade mnou slitovaly a věnovaly mi čokoládový croissant, kterým jsem si umně přetřela make-up po celém obličeji.

Cesta ve vlaku ubíhala poměrně rychle za střídavého uměleckého přednesu Bravíčka, který nakonec donutil našeho jediného spolucestujícího vystoupit o tři stanice dřív (nebo se tak aspoň tvářil). Nově nabyté soukromí jsme oslavily zatažením záclonek a hrou našeho oblíbeného RPG, a než jsme se nadály, byly jsme v Ostravě. A pak přišla chvíle pro Nelyino navigování.

Protože ČD (Čekáš dlouho? Čekej Dál, Času Dost) k nám ten den byly milosrdné a my přijely o pouhou čtvrthodinu později, libovaly jsme si, jaké je to štěstí, že autobusy oproti minulému roku jezdí dvakrát do hodiny. Jako správní turisti jsme si stouply na tu samou zastávku, odkud jsme odjížděly loni, a se slabým pocitem údivu, čím to bude, že my jsme na zastávce samy, kdežto naproti je chumel lidí, jsme čekaly na autobus. Přijel, prakticky prázdný. Celé natěšené jsme nasedly, rozvalily sebe i zavazadla, a spokojeně jsme si ujížděly přesně tu jednu zastávku na konečnou.

Zatímco zastávka u nádraží je krásná, nová a udržovaná, dokonce s obchodem coby kamenem dohodil, stanice Svinov mosty je to nejbezďáčtější místo na světě s výhledem na pár olezlých plechových krabic s nápisem „zavřeno“ a jednou čekací budkou, která slouží jako záchod už několika generacím. Tam jsme strávily naplňující půlhodinku plnou křečovitého svírání zavazadel a modlení se, aby nám proboha vystačila jízdenka.

Po příjezdu jsme prošly registrací, zabraly místa na spaní (nebo si to alespoň myslely) a zatímco holky šly sledovat program do sálu, já vynaložila veškeré úsilí, abych se nepozvracela nervozitou při rozhovoru se svojí životní láskou. Byla jsem dokonce pozvána na pivo =3

Na oběd jsme šly do hospůdky naproti, kde nás přivítaly známé obličeje štamgastů. Nejenže nám pozornost našich oblíbenců přebrala banda cosplayerů, ale navíc byl náš oblíbený nekuřácký salónek zabraný bandou důchodců – a moc bych za to nedala, že je tam s menším úplatkem posadila servírka, která měla z naší přítomnost podobnou radost jako já z CEnta.

Následovaly dvě přednášky, ale vzhledem k tomu, že si ani jeden z přednášejících nesundal košili, nemá moc smysl je rozebírat. XD

Grekova přednáška měla zajímavé téma, ale diskuze po nějaké chvíli sklouzla k imho nepříliš šťastným tématům, protože kde má kdo známé, to je čistě jeho věc, a nikdo nemá morální právo vnucovat mu svoji komunitu (ať už se mu zdá sebelepší), natož se o tom pak hádat. Naštěstí mi pak Taylor nabídla svoji mužnou hruď, což vyrovnalo veškeré nedostatky přednášky, a nepodstatný detail, že si to ani nepamatuje, tomuto aktu lásky pranic neubírá <3

Když jsme byly na večeři, vypadala číšnice jako po osmi směnách v kuse a rozhodla se nás vyhladovět tím, že všechno naše jídlo strčila před Nely. Se Sorou jsme se nechaly ošálit tím, že nám Nely nechala nějaké zbytky, a svěřily jsme jí naši snídani v podobě sýra. Už jsme ho neviděly. XD Taky jsem se u jídla dozvěděla od Taylor, že jistý odporný Cent s rozcuchanými větvičkami pomluvil její náušnice, které jsem čistě náhodou dělala já. Už pracuju na atomovce, pomsta bude sladká.

Po zdravotní procházce s holkama a filmu jsem zaparkovala u Taylořiného stolu, kde se mi dvěma větami podařilo zbavit svého rivala, a zůstala jsem tam asi do tří do rána. Protože moje místo na spaní už v té době bylo dávno zabrané, šla jsem strávit noc do DDR místnosti, ale byla to hrůza hrůz a tahle noc mě bude pronásledovat ve snech ještě další čtyři měsíce. V místnosti bylo mínus dvacet stupňů, podlaha z ledu a náš soused měl černý pásek v karate a během noci pilně trénoval na svůj další zápas. Jeho pohorky ve svém obličeji cítím ještě teď. Tímto bych ráda poděkovala Taylor, že byla mým Yettim v ledové pustině (což je hrozně romantická fráze a kdo to v tom nevidí, s tím si to osobně vyřídím), a upřímně doufám, že se jí podařilo z kabátu seškrábat všechny moje sliny a vlasy.

Ráno jsem vstala okolo půl osmé, chvíli se vzpamatovávala ze svých omrzlin, a šla najít holky. Sora ještě vyspávala v náručí toho tvora, co mi zalehl místo, a já skončila společně s Nely, Taylor a Sušenkou na strategickém místě poblíž dveří. Na Taylor měla včerejší společnost lesního tvora blahodárný účinek, protože její kůže chytila barvu smrkových věchýtek, ale celý dojem elfské blazeovanosti a moudrosti shodila výhružkami, že nám na zeleno ohodí taky naše oblečení.

Poté, co jsme vyprovodily Taylor na autobus, padl návrh, že se na zpáteční cestu připojíme k brněnským otaku. Rozloučila jsem se s nově nabytými známostmi, z nichž si mě polovina nepamatovala a druhá vypadala, že jestli se bude muset zvednout ze židle, poznám, co bylo včera k večeři, a šla absolvovat cestu, ze které si nepamatuju skoro nic krom toho, jak se mi holky smály, že ve spánku vypadám jako hrozný emo. Moje chrápání naštěstí přehlušilo drkotání vlaku, takže nikdo nevolal policii kvůli teroristickému útoku, a celý Manifest byl zpečetěn fotkou na brněnském nádraží, kde vypadám jako obvykle děsně, takže se ani nebudu obtěžovat ji sem dávat a nechám vás se zasmát pouze nad tou představou.

Depresárium

2010-09-21T16:07:00.011+02:00

Z Manifestu jsem si přivezla smrtelnou rýmičku a takovou tu ne úplně nepříjemnou teplotu, kdy se člověk při každém kroku cítí, jakoby se vznášel kousek nad zemí a veškeré dění kolem sebe vnímá jako nepříliš záživný film. Snad poprvé v životě mě mrzí, že kvůli tomu nemůžu do školy, ale vzhledem k tomu, že mě ve čtvrtek čeká první ze třiceti písemek z dějepisu a před čtvrtkem jsou celé tři pracovní dny...nemusíte mít zrovna Exupéryho fantazii, abyste si dokázali představit, co bych tam v tomto stavu asi tak dokázala napsat.

Rozhodla jsem se využít těch přibližně pěti hodin volného času (= když zrovna nespím) k četbě povinné literatury, ale každou větu musím přečíst třikrát, než pochopím, co bylo jejím obsahem, a bohužel to ani nemůžu dát za vinu autorům, protože stejný efekt by na mě měla i četba slabikáře. Výsledkem mého snažení bylo přelouskání 1984, které by možná četlo i dobře, kdyby mě v mém pohnutém stavu nedoháněla k slzám každá druhá stránka, a když jsem okolo dvacáté stránky Nikoly Šuhaje Loupežníka narazila na slovo "válka", málem jsem se rozbrečela zase. Chápu, že význam a vliv válek na literaturu i společnost obecně je obrovský, ale jestli alespoň jedna z těch jedenácti knížek nebude optimiticky rozjásaný román se šťastným koncem, je do Vánoc po mně.

Což mě mimochodem vede k další věci, ze které naprosto určitě zplešatím. Z našeho seznamu četby k maturitě je mi zle a polovina věcí, co jsem za tímto účelem četla, je mi naprosto na nic. Stejně tak ty rozbory, ohledně kterých se nám dušovali, jak si je můžeme vzít přímo k maturitní zkoušce a jak nám ohromně pomůžou. Jak mrtvýmu zimník. A nejhorší na tom je, že to ani není jejich chyba... nenávidím tenhle stát TT__TT

A když už jsme u té literatury, Milda Hrabalů se ve své tvorbě dopustil jisté faktické chyby a já bych ji ráda napravila. Takže aby bylo jasno:

Uniformy jsou krásné:

Němci ne:

^w^

No climax, no point, no meaning. A ještě bez bišíků.

2010-09-01T18:08:00.009+02:00

A je tu další díl seriálu Vypalovači očí.

Protože nejsem schopná dělat nic užitečného a navíc jsem v depresi ze:

a) svého rozvrhu (jsem ze třídy snad jediná, co v pátek nemá ulejvácké dvě hodiny, ale místo toho si odtrpí osmičku – jo, já vím, stěžuju si všude, hodlám tím zahltit svět, aby mě všichni litovali)

b) své nekonečné naivity (dneska mi naše šílená němčinářka nakukala, že volitelné konverzace jsou dvě, z nichž na maturitu připravuje pouze jedna z nich – a já jí na to skočila!! a šla se ztrapnit za zástupcem, kterou z nich mi teda napsal – asi proto mě nenávidí, koukal na mě soucitně přesně do chvíle, než se zjistil, že nemám Matematiku 2 ale Matematiku pro život. Pak pochopil, že jsem beznadějný případ.)

c) svého učitele japonštiny, před kterým jsem horko těžko lovila zapomenutá slovíčka, aby mi nakonec sdělil, že jsem chotto tlustá (Ale to teď hodně populární! To je kawaii!! –> poté, co jsem vypadala, že se půjdu podřezat na záchody. Asi by mu naúčtovali úklid.)

d) blahodárného vlivu naší třídy, protože nám za poslední dva roky otěhotněly tři kantorky, díky čemuž buď budeme mít na češtinu už zase jinou profesorku, nebo nám ji vymění těsně před maturitou, třikrát hurá

e) faktu, že letos opět dostaneme celé dva dny ředitelského volna

… tak sem dám další veledíla. Připravte si kýble *víření bubnů*

Pro Taylor. Zdaleka nevystihují všechny mé city jako spárklící lásku, nehynoucí obdiv, aj., ale víc srdíček se tam prostě nevešlo. T_T XD

Přidala jsem korunu pro srovnání, aby si někteří zase nestěžovali, že vyhrožuju teroristickým útokem.:D

Pro Nightie. Původně jsem je chtěla udělat fialovo-zelené s Medúzinou hlavou místo posypky, ale naznala jsem, že kdybys zkaměněla, přišla bych o všechnu srandu se šikanováním své rivalky. A taky pořád čekám na tu dřevorubeckou fotku. Mwichichichi~

Pro Tea. Můj ubohý pokus o pokeball, scránka nic moc, ale neboj, Buzimon uvnitř se tě nemůže dočkat :D

Taky jsem mezitím stačila ztratit tu porovnávácí korunu, nebo mi ji možná snědl pes, stejně jako moji maturitní práci, za jejíž včasné neodevzdání mě určitě vykastrují/upálí/zlynčují/dotáhnou na Matematiku 2.

Mrháme časem

2010-08-22T00:39:00.010+02:00

Chcete slyšet nejhorší vtip na světě?
Přijde slečna do třídy, kde jsem já, Nely, Sora a Teo, a zeptá se jediného mužského zástupce naší skupiny - Hele, nejsi ty ten, co chodil po Animefestu se skupinkou Loveless?

Haha. A pak se mě budou chytráci ptát, jestli spolu pořád chodíme. Omlouvám se, že jsem nudná, a mám dva roky stejného kluka, ale jinak by si mě nikdo nepamatoval.

No nic. Dnešní heslo: Když nic neumíte, zahlťte tím internet.

Advík 2010

2010-08-18T15:03:00.015+02:00

Akce pro mě začínala už v sobotu 24., a to se vším luxusem včetně odvozu (jakési zařizování s technikou v Brně, Teo byl důležitý a podepisoval papíry o převzetí), což bylo úžasné vzhledem k počtu mých zavazadel, a o něco míň úžasné ohledně domluvy (věřili byste, že se dá od nádraží na Maliňák jet půl hodiny? :D Ale aspoň byla legrace). Kluci byli fajn a dojeli jsme vcelku přímo před místo konání akce, co víc si přát. :)

V orgovské místnosti jsem dostala pěkné pořadové číslo 61 a zapsali si mě o dva řádky pod seznam pomocníků, což mi bylo pravda trošku divné, ale nijak do hloubky jsem to neřešila. Asi za týden jsem se od Suz dozvěděla, že na pomáhání byla registrace předem (a ony se bohužel nevešly), ovšem takovým suverénům jako já stačí jen nakráčet dovnitř a čekat na rozhrnutí červeného koberce :D Díkybohu za ten interval, kdybych se propadla hanbou hned mínus čtvrtý den, připravila bych se o spoustu stalkování, nezdařeného stalkování, stěhování, dělání ostudy s holkama/holkám, dělání vtipů na Jungle Kinga a Aileeniného chapadlovitého manžela a hlavně vyplnění všeho, o čem se mi v posledním roce nestačilo ani zdát (teď jen čekám, kdy mi spadne na hlavu to piáno, aby se mi štěstí nějak vyrovnalo).

Samotná práce se vydařila (kromě toho plení dvorků, co mi nikdo nechtěl věřit, že jsem se taky účastnila T_T A to jsem kvůli tomu vynechala snídani!), protože se mi nějakým záhadným způsobem podařilo přilepit k Ayaně, která měla na starosti výzdobu - pak jsem celý ADVík chodila okolo našich výtvorů s nosem nahoru a nutila Soru ( dále zvanou Špekkun) s Nely, aby je obdivovaly a vynášely do nebes. Zatemňování oken byla taky slušná legrace, protože jediné, co jsem dělala, bylo stříhání izolepy a šikanování Hentai Kuby společně s Gregorem (Nely) - po našem "Zeptej se Kuby" se nám ještě dva dny vyhýbal. XD

V pondělí přijeli někteří organizátoři a já na nošení kartonů zaregistrovala svého Rivala v lásce číslo 1. Večer jsem vyslala Tea špionovat a když se vrátil nejen s požadovanou informací, ale i nabídkou "pramínek vlasů či chlupy z nohou za menší poplatek, za větší i použité kalhotky" a upozorněním, ať nedělám kyaa scény, zfialověla jsem v obličeji (Copak jsem nějaká uječená slepice? Ehm - copak dávám veřejně najevo, že jsem uječená slepice? XD) a čekala na noc, abych mohla dotyčnou ve spánku udusit vlastní pastou na zuby. To bohužel padlo, protože se takticky přesunula z tělocvičny, tak jsem strčila imaginární kudlu do kapsy a šla to vyřídit sama, respektive sama s Teem, kdyby se moc cukala. Veškeré moje plány šly do háje, když Nightie otevřela pusu, protože je Drsňák, a já šla spát s depresí, protože za a) jsem mezi dvěma komiks-freakama byla jak osmé kolo u vozu, za b) veškeré moje pokusy odvést téma někam, kde to aspoň trochu znám, byly s přehledem ignorovány, a za c) mě představa, že tohle je má konkurence, převálcovala podobně, jako když jsem poprvé viděla obrázek Snu rybářovy ženy. Pastelová chibi verze by mi bývala byla stačila.

Výbornou atrakcí byly sprchy, které se poprvé umývaly až těsně před oficiálním začátkem Advíku, takže jsem měla spoustu času si je užít v plné kráse. U pánských i dámských bylo sice po dvou dveřních rámech, zato dveře byly jen jedny a to ještě s uraženou klikou. Podlaha byla pod půlmetrovou vrstvou bláta, okna oblepená sto let starými pavučinami se sto let starými mrtvolkami brouků a nějaké igelity do oněch rámů se taky zatím neřešily, takže jít do sprchy byl adrenalinový zážitek prvního řádu. O neustále někde zatoulaných klíčích a jedincích, co nebyli schopni rozeznat dámskou a pánskou sprchu od sebe, radši ani nemluvit.

Se sprchama jsme s Nely měly ještě jeden skvělý zážitek. Seděly jsme zrovna na schodech a probíraly události dne, když okolo nás šel jeden z orgů, bez klíče, bodyguarda, prostě jen tak nalehko s ručníkem. Vyměnily jsme si významný pohled a upozornily dotyčného, že to asi nebude nejlepší nápad.
"Nejsou tam dveře..." - já
"A je tam zamčeno." - Nely
Dostalo se nám odpovědi, že jo, jsme fakt vtipný, a vodomilný fešák pospíchal dál nahoru, aby mohl co nejdřív upustit svoje mýdlo.
Komu není rady, tomu není pomoci, a když se za pár vteřin ozval seshora zoufalý výkřik, že tam je zamčeno a navíc tam nejsou dveře, málem jsme spadly ze schodů. Prostě Panďýšek de do sprch, pýčo. ^^

Další událostí bylo naše stěhování národů. Tělocvična povýšila z ložnice na velký sál, tudíž jsme se měli vypakovat pokud možno co nejdříve. Velký zařizovatel nám domluvil místnost se svým registrovaným partnerem, já dotyčného ještě upozornila, že tam budeme čtyři, ale protože se Nely v pondělí nechtělo (byla už v pyžamu a navíc v tělocvičně spal Pan Idol), nechaly jsme to na další den. Osudová chyba, neboť Teův vyvolený nás s povýšeným seme výrazem poslal do háje, popřípadě o patro výš. Jasná sabotáž, den předtím mě musel zaregistrovat, takže o nějakým dalším rande s Wizardym si může nechat zdát.
Místo toho jsme s holkama vybraly takovou pěknou zapadlou místnost, která se zavřenými dveřmi nebyla ani vidět...spali jsme tam přesně jednu noc, než nás vyhodila PC herna, že jim padají pojistky. Fajn, oni za to nemohli, tak jsme si spakovali svých pět švestek a zabrali jejich původní místnost. Pěkná, s koberečkem a hezkým stolečkem u umyvadla, kam jsme naskládali kartáčky...a žili šťastně až do chvíle, kdy nějakého chytráka napadlo, že když jim padají pojistky naproti ve třídě, naše místnost pro ně bude to pravé ořechové. Protože ony tak běžně na školách bývají pojistky pro každou třídu zvlášť a v těch na patře jsou navíc v katedrách minielektrárny. Ta jejich byla asi zrovna jaderná, tak nás ve jménu ekologie vyšoupli.
Uprostřed anime hry T_T

Ohledně programu - bez promítání by člověku z těch přednášek praskla hlava, ale myslím, že vzhledem k podmínkám to zvládli dobře. Přednášet sice mohl každý (včetně těch, co by na to měli mít zbrojní pas), ale tak pořád je to akce fanoušci fanouškům, takže nějaké ty seky vedle se mi promíjely poměrně lehko. Výborný nápad byl Maelström, jsou skvělí, kamkoli přijedou, což naštěstí většina návštěvníků nevěděla a tak se na přednáškách tam dalo i dýchat. Oproti tomu mě letos poměrně zklamala BL sekce, kam jsem se původně těšila nejvíc. Realita mě praštila palicí - horko těžko se tam vůbec dostávalo a pak to osazenstvo... Je docela dost dobře možné, že mu křivdím, protože nervy a plíce jsem měla pouze naa úvodní besedu a "Tohle mi domů nesmí", ale mně osobně by teda domů nesmělo 90 % publika a takovému Picovi bych ještě naservírovala nažehlené kalhotky. :D

Ohromný byl anime sedmiboj, na kterém jsme s Nely díky mým skvělým sportovním a logickým výkonům skončily nejspíš poslední, a kde se mi naskytla šance (ještěže jsem tu imaginární kudlu nepoužila, díky, Nightie <3) mluvit s Taylor-sama, ale protože jsem hrozně žvanila a bála se Nime (kterou jsem v té době ještě neznala a netušila, že pohled vypadni-nebo-něco-zažiješ není směřován přímo na mě) , sklopila jsem uši, stáhla ocas mezi nohy a radši rychle vycouvala z místnosti.

Velký dojem na mě udělaly Sebovy přednášky, na kterých jsem se napůl vyděšeně, napůl ohromeně krčila v židli (protože mě Suz dotáhla do první řady a já se bála, že mě buď zašlápne, nebo umlátí jediným slovem), a kousek té o inteligentních domácnostech, kde si sice jméno přednášejícího nepamatuju, ale borec to byl stejný (jen jsem se nemusela obávat, že mi od něj chytnou vlasy). Taky bych chtěla Nely poděkovat za úžasný narozeninový dárek - Naruto čelenku jsem si vždycky přála :DD

Pak je tu ta osrdíčkovaná a oandělíčkovaná část, ze které 99 % z mých dvou čtenářů (doufám! Nely věřím, ale Špeku, jestli ses nedočetla až sem, vzkážu všem tvým geekům, že jim vzkazuješ C++ - a už je od tebe nikdo neodlepí!) hrozí cukrovkový záchvat, tudíž ji trochu ocenzuruju a hodně ostříhám. Skládá se z událostí typu první velký rozhovor s Taylor-sama (<3), , fotka(<3 <3), sezení vedle Taylor-sama při sledování kjógenu(<3 <3 <3), epický rozhovor na plese (<3 <3 <3 <3), romantické posezení na louce (<3 <3 <3 <3 <3), a tak dál až k té části, kde jsem ji stalkovala ve spánku, ale to radši vynechám, protože by mě za to mohli zavřít XD Studené obklady posílejte na adresu Kobližná 18, Brno :D

A teď mě čekají dva krásné týdny nabité psaním maturitní práce a vyklízením pokoje, protože co kdybychom se náhodou za rok stěhovali. TT_TT

Nabari no Ou

2010-08-17T22:59:00.010+02:00

První mangou, se kterou jsem v životě setkala, byli Boys next door. Po přečtení jsem půl hodiny zírala do prázdna a brečela, tak velký to na mě v těch dvanácti, třinácti letech udělalo dojem. Od té doby jsem narazila na dvě další díla, která se mnou zacloumala podobným způsobem, prvním je Nana (která rozbrečela snad každou holku) a druhým Nabari no Ou.

Příběh začíná setkáním s roztomilým chlapcem Rokujou Miharuem, který ve svých patnácti letech nemá na svět žádné zvláštní požadavky a místo rvaček raději pozoruje berušky. Bez ambicí či jakýchkoli snů apaticky proplouvá životem a snaží se na sebe příliš neupozorňovat. Jeho život plný pomáhání malým stařenkám přes přechod a zdvořilých konverzací s nudnými přáteli svých pěstounů by byl o moc jednodušší, kdyby ho neustále nepronásledoval jeho optimistický spolužák Aizawa Koichi, s úsměvem, který byste nesundali ani škrabkou na brambory, a nabídkou vstupu do sporotvního klubu, jehož dosavadními členy jsou onen zmiňovaný spolužák a Miharuův učitel Thobari Kumohira. Vzhledem k tomu, že Kumohira nasazuje blush a přechází do slintacího módu kdykoli se Miharu objeví v jeho zorném poli, necítí náš hlavní hrdina žádnou potřebu se v takovém spolku angažovat.

Když už to skoro vypadá, že Miharuův fanklub má smůlu a všechny Kumohirovy návštěvy v jeho restauraci vyjdou nazmar, přepadne Rokujoua tajemný ninja. Než mu stačí nacpat shurikeny do všech tělesných otvorů a k tomu vytvořit nějaké navíc, objeví se Koichi, překvapeného Miharu čapne do podpaží a následně mu vysvětlí, kdo vlastně je a proč po něm ninja tolik toužil.

Kromě světa normálních lidí existuje ještě jeden svět, svět Nabari, ve kterém žijí ninjové, a o kterém běžní lidé nemají ani tušení. Nabari se skládá z pěti vesnic, z nichž každá má svůj svitek se skrytou technikou (hijutsu), která svému uživateli umožňuje používat nějakou übercool schopnost, samozřejmě za odpovídající cenu. Ne všechny vesnice si však dodnes zachovaly svoji původní podobu - jedna se proměnila v důstojnou internátní školu, další v poměrně slušně velkou firmu, a poslední představuje čirou náhodou právě duo Miharuových stalkerů. Důvod, proč je Miharu v Nabari tak známý a oblíbený, je fakt, že si jeho tělo vybralo k pobytu nejstarší hijutsu, Shinra Banshou, což je jakési ultimátní vědění a ultimátní schopnost, milion v jednom, prostě nekupte to. Miharu sice o žádné hijustu nestojí, ale klást odpor mu nestojí za tu námahu, tudíž pošukům vše odkývá, včetně jejich skvělého plánu udělat ho vládcem Nabari, k čemuž mu dopomůže bůh a nasbírání všech pěti svitků (gotta catch 'em all). Nejdůležitější částí plánu je nikdy nepoužít Shinrabanshou, neboť je známo, že po naplnění přání svého majitele okamžitě přejde do někoho jiného a původní tělo zanechá v poněkud mrtvém stavu.

Tím jsem naspoilovala obsah prvního dílu. Hned ve druhém se ke skupince přidá ještě dívka jménem Shimizu Raimei s původním cílem poměřit síly s Shinrabanshou, avšak blazeovaný budižkničemu Miharu ji okouzlí natolik, že se skupinkou zůstane. Tím máme partu kompletní a dalo by se celkem logicky očekávat, že v následujících pětadvaceti dílech bude velkolepě popsána epická cesta Rokujoua na trůn, lemována o chlup vyhranými souboji s ostatními vesnicemi.

A tady mi tvůrci vytřeli oči.

Nabari no Ou totiž oproti všem mým předpokladům nebylo akční komedií, ale shounen-ai dramatem s nádherně propracovanými charaktery, příběhem, a vztahy. Zvrat nastává ve chvíli, když se Miharu poprvé setká s Yoitem, uživatelem skryté techniky vesnice Kairoushuu, která mu dovoluje ovlivňovat životní energii druhých, avšak zároveň se živí z jeho vlastní. Yoite má jedno velké přání - chce, aby celá jeho existence byla vymazána, a jediným člověkem, který mu v jeho naplnění může pomoct, je Miharu. Miharu, kterému je celý svět ukradený a nějaké hledání smyslu života už dávno vzdal, protože pochopil, že život obecně žádný smysl nemá, se rozhodne Yoitemu pomoct, protože - jak tvrdí - v něm našel sám sebe. Miharu, kterého se kvůli Shinrabanshou snaží využít úplně každý včetně těch, co si hrají na jeho přátele, najde svůj smysl života v Yoitem a rozhodne se udělat vše pro to, aby mu přání vyplnil - ať už je jakékoli.

Nabari no Ou prostě nemám co vytknout. Příběh je nádherný, animace opravdu pěkná, hudba hezky podkresluje situace a charaktery jsou jednoduše dokonalé. Všechny mají svoje sny, cíle, klady i vady, a hlavně šrámy na duši, na které já jsem zvlášť zatížená <3. Opening je na všech 26 dílů jeden a zůstává mu pěkná optimistická nálada školního anime, která se v anime hezky pomalu potápí, až vám opravdu zbude jen ta minuta a půl, která vám dodá naději, že by to nemuselo skončit tak špatně. První ending je pěkný, druhý dokonalý a já si ho masochisticky pouštěla pořád dokola ještě dva dny po dokoukání série.

Moje hodnocení: 10/10

K sepsání mě mimochodem donutila recenze na MALu (jinak dobré kousky nerada ničím sesmolením recenze, kazí jim to reputaci :D), kde to autorka srovnávala s Narutem. Nic proti Narutovi, ale s Nabari no Ou opravdu nemá kromě slova ninja a čísla pět opravdu vůbec nic společného.

Výlev číslo nevím

2010-03-10T17:39:00.003+01:00

Je strašně fajn začínat příspěvek něčím ve smyslu „umřu“, ale to si nemůžu dovolit, protože neumřu dostatečně brzo na to, aby se mi vůbec vyplatilo se tou myšlenkou utěšovat. Má to něco společného s blbým nápadem a blbou fází měsíce, ale o tom jindy.

Zajímalo by mě, jestli se tyhle věci dějí jenom mně (v záchvatu skromnosti doufám, že ne). Jakože se vám třeba něco zdá a vy v tom snu máte něco udělat, ale než se k tomu dostanete, zazvoní vám budík, a tak splnění úkolu vesele přesunete do reálného života. Dneska jsem se spolužáka málem zeptala, jaký typ trenek si kupuje a v jaké velikosti. Já vím, že to nezní až tak hrozně, ale je to ten typ spolužáka, se kterým se dvakrát denně pozdravím a tím naše komunikace končí, tudíž jsem tak nějak došla k závěru, že ptát se ho na spodní prádlo by nemusel být ten nejlepší nápad.

A protože jsem dneska superšťastná, došlo mi to vteřinu předtím, než jsem to udělala. Díkybohu.

Dostala jsem doporučení do lázní. Moje křivka nadšení přesně kopíruje dlouhou svislou čáru. Nechte mě přiblížit vám můj tok myšlenek:

Yay, lázně, super! Nebyla jsem v nich už několik let! Kvííííík! -> Budu mít čas na tu tunu knížek, co si chci přečíst a nestíhám je. A uleju se ze školy… -> Nevím, jestli se chci ulít ze školy na tři týdny. Znamená to spoustu dopisování a jedovatých poznámek od Edy. Hm. -> Mají tam wifi? -> Zameškám kroužky. A určitě budu děsně osamělá. -> Sociální zařízení na chodbě?? Děláte si srandu? To přijedu s astma a odjedu s astma a bradavicema?

A tak dále. Vycházky i za nepříznivého počasí. Hehehe. To je přesně to, po čem celý život toužím. Pestrý program zahrnující karneval a besídky. Začíná mi být mírně těžko od žaludku. Vychovatelky. Míčové hry. Výlety. Cvičení dvakrát denně.

Lázně nerovná se rekreace? Žádné vyvalování se na sluníčku a ve vonných koupelích? Žádná tuna volného času, která se dá nejlíp využít čtením a poflakováním se po městečku? Neberte mi ideály. TT__TT

Taky mi přerostla ofina a já nevidím ani přijíždějící tramvaj. A moje skleróza je taky čím dál tím horší. A lenost. A taky chronická stěžovavost.

Tak mi držte palce, ať mi to aspoň někde vyjde s tím ubytováním. Opravdu je vlastní sprcha na pokoji takový luxus? To jsme to dotáhli.

A vlastně ne! Aspoň kvůli jedné věci stojí za to žít – po dvou letech vydali další kapitolu jedné mangy, jejíž jméno snad ani psát nebudu, protože by nikomu nic neřekla. No není to fajn?~

Ai no kotodama

2010-01-27T18:51:00.008+01:00

Tak dlouho jsem hledala film s Aibou Hirokim, až jsem našla tohle. Ne že by to snad s mým oblíbencem jakkoli souviselo, ale rozhodně nelituju, že jsem klikla na odkaz. ^.^ Po třech hororových sériích byla romantická oddechovka přesně to, co jsem potřebovala a Ai no Kotodama je ve svém směru minimálně slušným nadprůměrem.

Zápletka sice nikoho neohromí, ale film má milou a takovou tu realisticky nerealistickou atmosféru, typickou pro to lepší z BL. Velkým plusem jsou dialogy (když jsou zrovna přeložené XD) a mužské postavy si prostě nejde nezamilovat. Za Tokuyamu Hidenoriho a Saita Yasuku každá holka s radostí promine naivní a nepříliš duchaplný děj – nakonec o ten v tomto případě zase tolik nejde.

Na začátku se setkáváme s Shinyou Ootanim, introvertním, na první pohled nepřístupným vysokoškolákem. Je pravým opakem svého spolubydlícího a ukeho, Tachibany Miyaka, který je na rozdíl od něj přátelský, lehkomyslný a prakticky neustále dobře naladěný. Jsou nejlepšími kamarády už od střední školy a v posledních dvou letech i partnery ~~a mají tak malý byt, že se tam vleze jen jedna postel XD~~. Oba dva si svého vztahu váží, jeden bez druhého nedá ani krok, bojí se však o svém vztahu komukoli svěřit, neboť neví, jak by je jejich okolí jakožto homosexuály přijalo.

Jedno dopoledne, když oba vysedávájí na svém oblíbeném místě a fňukají, jak se jim nechce do školy, narazí na Yuki, spolužačku ze střední. Ta se na ně nalepí a oba dva je začne obletovat. Shinya je (jako obvykle) nepříjemný a kontaktu s Yuki se vyhýbá, jak může, avšak Tachibana proti ní evidentně nic nemá a brzy se s ní začne kamarádit. Jako dárek k narozeninám od ní dostává parfém s názvem Jealousy (Žárlivost), což Shinyu pochopitelně vytočí, nehledě na to, že ona sama používá tu stejnou vůni. Když si Tachibana navíc vzpomene na jméno Yukiny minulé voňavky, nasadí tomu všemu korunu a oheň je na střeše.

Spoiler

Shinya – jakožto správný seme – pravidelně pořádá Tachibanovi žárlivé scénky kvůli Yuki, ten se však tváří, že se nic neděje, že se Shinya chová jako naprostý kretén a přehání. Aby situaci vylepšil, zmíní se Tachibana, že by se měli přestěhovat, a protože je Shinya hysterka (ač na to prve nevypadal), vyloží si to okamžitě proti sobě. Párkrát se takhle rozhádají a Shinyovi rupne, sbalí si věci a odstěhuje se k jejich společnému kamarádovi Shoovi (který je mimochodem taky gay a ve filmu je s ním hrozně pěkná scéna :D). Následuje pár nedorozumění, nešťastných náhod a krátká doba odloučení, kdy si oba dva hrdinové uvědomují, jak důležitá je pro ně ta druhá osoba. A do děje se opět vplete Yuki. Vysvětlí Shinyovi, že ho miluje už od střední, ten ji – celý šokovaný, protože na rozdíl od každého diváka s IQ nad 50 to vůbec nečekal – odmítne a jde se emit po městě, aby vybral Tachibanovi dárek k narozeninám, kterým si ho zřejmě hodlá usmířit. Doma (respektive u Shoa doma) si za dveřmi vyslechne Tachibanovu ódu na sebe a padnou si do náruče. Shinya se vrací domů k Tachibanovi a následuje několikaminutová, naprosto dokonalá slash scéna. ^^

Konec spoileru

Takže asi tak ^.^ Když hledáte červenou knihovnu, je Ai no Kotodama perfektní volbou. Film je podle mangy, je to dvouvolumovka s poměrně ucházejícím artem, hodlám ji v nejbližší době zkusit.

Hodnocení: 8/10 (za Tokuyamu a Saita po dvou bodech XDD)

Jigoku shoujo Mitsuganae

2010-01-26T13:12:00.007+01:00

Poté, co se druhé sérii podařilo vyvarovat se chyb série první, bylo by logické předpokládat, že nám autoři už nemají co nabídnout. Není tomu tak a třetí řada přichází zase s něčím novým.

Enma se vrací ve formě parazita a přežívá v těle čtrnáctileté Mikage Yuzuki, obyčejné, mírně nesmělé středoškolačky. Proč si vybrala právě ji je nám po většinu série utajeno, Yuzuki se však se samotným faktem srovnává poměrně klidně a stejně jako Hajime (spisovatel z původní řady) si ustanoví za cíl zlepšit svět, čemuž by výrazně pomohlo, kdyby lidé přestali užívat Jigoku Tsushin.

Celý děj se tentokrát motá kolem jednoho města. Děj je míň epizodický (v porovnání s Futakomori), ačkoli návaznosti by se díky Yuzuki dalo využít mnohem lépe. Osobně mi poměrně lezla na nervy chronická tragičnost – v minulých sériích se neobjevil jediný dobrý konec a Mitsuganae skóre nijak nevylepšuje. Můžete namítat, že to je podstata příběhu, ale některé příběhy o dobré zakončení vyloženě volaly a symbolické odvázání provázku bylo jaksi uměle našroubované.

Poměrně výrazně se prohloubily rozdíly mezi lepšími a horšími díly. Pár jich bylo opravdu originálních, u některých jsem zase téměř brečela, že nad tímhle jsem strávila pětadvacet minut života. Možná to tak bylo i dřív, já si všimla až teď. Série přitvrzuje, najdete tam prakticky všechno – pedofilii, bdsm, shounen-ai i shoujo-ai.

V Mitsuganae se objevuje nový pohled na podstatu příběhu. Autoři nám ukazují, jak hloupé a naivní je spoléhat na to, že za vás někdo vyřeší vaše problémy, zatímco vy si budete sedět doma u televize, nemluvě o tom, jak lehce je Pekelná linka zneužitelná. To, co se ze začátku zdálo jako úchvatné a fascinující, zanechává teď trpkou stopu.

Co stojí za zmínku je časová návaznost. Shibata Tsugumi, jedna z klíčových postav první série, se přistěhuje do města a pracuje na ošetřovně v Yuzukině škole. Celou sérii působí jako bezmocný pozorovatel (kým vlastně také je), ke konci pak sehraje poměrně důležitou roli.

Konec je chvíli dechberoucí, plynule pak přejde do WTH.

Animace i soundtrack zůstává na vysoké úrovni, postavy jsou dobře propracované a mnohem bišíkoidnější než kdy dřív. S čím jsem měla prblém, to byly titulky, kde byla polovina věcí špatně, a některé věty dokonce chyběly. Snad je k dispozici lepší překlad, nevím, nesháněla jsem.

Moje hodnocení: 8/10

Jigoku shoujo futakomori

2010-01-14T18:59:00.007+01:00

Námět i hlavní postavy – jak by se od pokračování dalo čekat – nám vesměs zůstávají stejné z první série, zato příběhům se dostalo podstatného osvěžení. Wanyuudou, Hone Onna, Ichimoku Ren, dokonce i samotná Enma Ai se poměrně výrazně zapojují do příběhů, přátelí se s hrdiny, radí jim a podporují je – aby je nakonec mohli opustit a do poslední zmínky vymazat z jejich myslí veškeré společné vzpomínky.

Kdo je Ai a co vlastně dělá, to nám bylo jakžtakž řečeno už v původní sérii a tento fakt je pro druhou sérii klíčový – navazuje na něj hlavní zápletka, která se bohužel objeví podobně pozdě jako v sérii první, tentokrát se však epizody alespoň částečně vymaňují ze své monotónnosti a příběh plyne rychleji. Dozvídáme se, kdo (nebo co) byli Enmini společníci a jak se s ní vlastně seznámili, a to formou poměrně pěkně a vkusně zařazených problesků z minulosti.

Klady z minulé série nám zůstaly, zápory byly z větší části zahlazeny. Jediným záporem by mohl být konec série, protože byl sice logický a za daných podmínek očekávaný, ale i tak byl jaksi WTH. ^^ I když nakonec, třeba vám to tak ani nepřijde, to je nejspíš na člověku.
Druhá série mě kladně navnadila na sérii třetí, takže by se tu tak za týden, dva mohla objevit.

Moje hodnocení: 9/10.

Jigoku shoujo

2010-01-11T11:13:00.008+01:00

Je obecně známá věc, že když někoho zabijete, půjdete do pekla. Předtím vás však čekají dlouhá vyšetřování, rozvleklá soudní řízení a pár let v chládku vězeňské cely. Je tu však jistý způsob, jak se druhé části vyhnout a to takzvaná jigoku tsushin, čili pekelná linka, respektive internetová stránka s tímto názvem. Když zde udáte jméno člověka, kterého chcete nechat zmizet, dostanete od rudooké středoškolačky panenku s červenou nití okolo krku a rozvázáním nitky smlouvu potvrdíte. Má to však pár háčků (krom toho, že po smrti půjdete do pekla, ale s tím už tak nějak počítáte) – na to, abyste se na stránku dostali, musíte daného člověka opravdu nenávidět a navíc funguje jen přesně o půlnoci. Kdybyste si pořídili death note, jste na to mnohem lépe.
Jigoku shoujo, vlastním jménem Enma Ai, je doprovázena třemi věrnými služebníky – jimi jsou Wanyuudou,Ichimoku Ren a Hone Onna, neboli prokletá žena. Během první série se o nich nic moc nedozvíme, snad jen krom toho, že na panenku se nejčastěji transformuje právě Wanyydou a Hone Onna nosí oděv prostitutky. Každý z nich má nějakou speciální schopnost – Wanyydou se proměňuje v kočár, Hone Onně neustále někde vyčuhují kosti (a to doslova) a Ren svojí emo ofinkou zastiňuje své monstrózní oko, které může libovolně přemístit, kam se mu jen zachce.

Jigoku shoujo je epizodní anime a každý díl má v podstatě stejnou osnovu – na začátku se seznámíme s hrdinou, který má obrovský a nepřekonatelný problém, který sám nedokáže vyřešit, proto si na pomoc zavolá Jigoku shoujo. Ta mu dá panenku a obřadně mu sdělí, že půjde do pekla. Dotyčný se vyděsí a divže panenku nevrátí, pak se ovšem stane zlomová tragédie a smlouva je potvrzena. Nastane pár minut mučeníčka, hříšník je odvezen do pekla – záběr na šťastného hrdinu, který bude radostně a bezproblémově žít až do smrti a dramatické zařazení svíčky života do pekelného archivu dlužníků.

Samotný námět je geniální, celému anime však kazí dojem absence hlavní dějové linie – ona tam linie tedy je, ale bohužel až v posledních asi šesti dílech, což je trochu pozdě. Enma ani její přisluhovači se hrdinům do života nijak nemíchají, což ubírá na dynamičnosti a vlastně nám tím tvůrci sebrali možnost vytvořit si k postavám jakýkoli vztah. Bylo by nefér říct, že Jigoku shoujo je nudná série (protože ani zdaleka není), ale zátahově se sleduje dost těžko právě kvůli chronické podobnosti epizod. Dalším mínusem je, že hrdinové si situaci nikdy nekočírují sami a panenku vždycky použijí.

Ale abych se dostala i ke kladným prvkům anime. V prvé řadě námět, který už jsem zmínila, animace, která příjemně naladí, obzvlášť pokud jste zvyklí sledovat dlouhá anime s odfláknutou kresbou. Soundtrack také stojí za zmínku, skvěle dokresluje situaci. A koneckonců Ren je poměrně bišík a pěkně se na něj kouká, a (pro pánskou část diváků) to stejné by se dalo říct i o Onně.

Moje hodnocení: 7/10.

Obsese

2009-12-01T22:41:00.005+01:00

Absolutní posedlost. Ne že by to bylo tak až tak dobré, dechberoucí a převratné... ale já prostě nemůžu přestat. Nya, pomoc! XD

Fruits basket

2009-11-18T17:20:00.011+01:00

Honda Tohru je naprosto obyčejná středoškolačka. Co jí chybí na inteligenci, hravě dohání její ochota a věčný optimismus, který ji neopouští ani poté, co jí zemře matka a příbuzní si ji přehazují jako horkou bramboru. Černý Petr nakonec padne na senilního dědečka, jeho dům však prochází rekonstrukcí, a protože Tohru nechce být na obtíž, rozhodne se strávit zbytek svého středoškolského života ve stanu.

Místo, kde se ubytovala, čirou náhodou patří největšímu bishíkovi z Tohřiny školy - Sohmovi Yukimu, respektive jeho rodině. Po krátké domluvě a troše omdlívání z vyčerpání se obě strany dohodnou, že nejlepší bude, když se Tohru nastěhuje do domu a oplátkou za to se postará o veškeré domácí práce. Rodinu Sohmů však již po staletí pronásleduje děsivé a hrůzoplné prokletí, které ve zkratce spočívá v tom, že kdykoli jsou fyzicky oslabeni či objati opačným pohlavím, promění se v nějaké zvířátko z čínského horoskopu.

Co je však pohromou ještě větší, to je hlava rodiny Akito - sadistický lítostivý emař, vyžívající se ve fyzickém i psychickém týrání svých (poddaných) příbuzných, obzvláště pak Yukiho. Fanservis je to ucházející, ale mangu, ve které je Akito žena, bych rozhodně číst nechtěla.

Toliko tedy k ději. Charaktery ve Fruits Basket jsou vesměs sympatické, čemuž hodně napomáhá fakt, že většina z nich jsou bishíci. Když už se sem tam vyskytne nějaká ta ženská postava, je buď vtipná, nebo roztomilá, nebo se jí alespoň nevěnuje příliš pozornosti. Výjimkou je samotná Tohru, která není ani jedno z toho. Po pár epizodách prosycených skřípotem zubů a představ toho, co všechno by s ní Akito mohl udělat, si nakonec ale zvykne každý.

Soundtrack nenadchne, neurazí. Animace je poměrně pěkná, anime je dějové sice trochu plytké, ale na nenáročnou oddychovku je to rozhodně lepší průměr. Kamenem úrazu je pokus o hlubší zápletku, která do celkové atmosféry absolutně nesedí a mírně si odporuje s charakterem hlavní hrdinky. Spoilovat k tomu víc nebudu, kdo chce, uvidí sám ;-)

Takže moje hodnocení: 8/10.

Akicon 2009

2009-11-02T19:21:00.008+01:00

Akicon 2009

Sraz pro mě začínal už v pět ráno, a to nikoli kvůli nedočkavosti (přeci, byl to můj první Aki), nýbrž díky mému záblesku charakternosti, že když teda Teo končí v šest v práci, půjdu mu naproti, aby se nenudil. Proklínala bych se celé ty dvě hodiny, co jsem čekala na Florenci, ale zatímco moje tělo bylo násilím vytaženo z postele, nasoukáno do oblečení a silou vůle dotaženo až do autobusu, mozek spokojeně spal dál (čili žádný velký rozdíl oproti normálu).

Před devátou konečně dorazily Nielian se Sorou, společnými silami jsme dokázaly, že nově postavená plechová budka na autobusáku je příliš rozlehlá na ranní setkání, a vydali jsme se směr Chodov. Zde nastal první zádrhel – budova Akiconu byla od zastávky metra vzdálena celou jednu zastávku autobusem. Ačkoli jsem se snažila seč jsem mohla, byla jsem přehlasována a šli jsme pěšky.

Registrace byla vtipná. Nepřišli jsme zdaleka první, naopak, vnitřek už vypadal slušně nacpaně. Protože venku bylo asi patnáct pod nulou, rozhodli jsme se, že půjdeme čekat dovnitř a tak tak jsme se vešli do koutku u dveří (naštěstí z teplejší strany). To už s námi rozmrzala i Suzánka a Kája. Poté se naštěstí orgové rozhodli, že není třeba účastníky zbytečně rozmazlovat, a všechny vyhostili na mráz – až na pár zbabělců, co se báli, že by venku přimrzli a přišli o dopolední program (včetně nás).

O půl hodiny později jsme dostali jmenovku, program a Playbišíka a noc byl oficiálně zahájen. Respektive možná by byl, kdyby na to zahajování někdo přišel (a pokud možno na pódium). Třeba příště ^_^.

Opustili jsme lukrativní místa v první řadě a přesunuli se vykoupit stánek Zoner pressu. Následovala přednáška o 10 nejneoblíbenějších postavách z anime, z nichž se první umístil jakýsi chlapec z jakéhosi prapodivného ecchi/rádoby drama/určitě velmi reálného school life/hentai/ tragedy/či-nevím-čeho-ještě (a asi ani vědět nechci) – bylo to divné, ale vzhledem k tomu, že byl výzkum pravděpodobně prováděn na amerických fóristech, není se ani čemu divit – dokud je to prasárna, sledují to nejspíš všichni ^^;. Jedinou vadou přednášky byla přemíra spoilerů, kterým se podle mě dalo poměrně elegantně vyhnout.

Další na programu byla Nya-chanova přednáška o AMV scéně, která byla moc pěkně zpracováná, nebýt toho, že si přednášející chvílemi výrazně protiřečil s tím, co po svém projevu pouštěl ^^. Moje nevzdělanost na poli AMvéček je poměrně tragická (na druhou stranu, proto jsem na přednášku šla), proto mi nebylo příliš po chuti, že se nepouštěli ti opravdu významní autoři („…no, z Francie stojí za zmínku jen Nostromo, ale toho všichni známe nazpaměť, proto si pustíme někoho, kdo sice není takový skiller, ale aspoň jsme ho neslyšeli dvěstěkrát…“ Ehm. X_x).

Co rozhodně stojí za zmínku je Křest mangy. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám nic proti neznalým moderátorům (a že oproti slečně z vydavatelství pán jaksi neměl šanci), ale co je moc, to je moc. Grandiózní byly i „soutěžní“ otázky na závěr: „Když v knihkupectví stojí manga 169 korun a tady ji můžete zakoupit za pouhých 129, kolik korun ušetříte?“ XDDD (Dostanete speciální sadu nožů ZCELA ZDARMA!!).

Poté, co jsme si potrhali bránice, vydali jsme se na lov jídla – OC poblíž s celým patrem restaurací nás usmířilo a my se šli zasmát soutěžícím na Stepmanii, když už jsme ji sami nestihli. Na burze jsem nechala nervy, když jsem se snažila uchvátit alespoň nějaké odznáčky (když už jsem si je nestačila objednat – ono uzavírání objednávek k 30. 9. Asi neznamená, že by si na to měl člověk vzpomenout 30. 10. XD)

Přednáška o Klišé v anime byla bezvadná. Téma bylo pojato jakousi diskuzní formou, která se mi moc dobře poslouchá (jen když se jí sama nemusím účastnit XD). Připadalo mi, že se přednášející koukal na všechny diváky pod třicet s mírným despektem, ale to nakonec pro nás není nic nového ^_^

Šli jsme to zapít čajem a udělat pár KoOl FOtEšeQ, protože bez uměleckých fotek na záchodě byl to přece nebyl žádný pořádný con XD

Přednáška i beseda Akiko byla jednoduše skvělá ^^

Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo na ani jeden z večerních filmů, zamířili jsme na večeři, odkud jsme se taky málem nedostali, protože než jsme se odtam vyhrabali, všude nám zamkli XD

Rozestlali jsme si přesně v jedenáct, ale usnuli jsme až kolem třetí čtvrté, za což nám byli zajisté všichni spáči vděční (obzvlášť za ten bordel, co jsme pak s holkama dělaly XD). ^_^ Vyhazovem ze spací místnosti v osm ráno pro mě fest končil, polomrtvá jsem se dopotácela domů, padla do postele a konečně se po víkendu vyspala.

MAniFest 09

2009-09-07T19:12:00.005+02:00

Ačkoli pro mě sobota začínala už chvíli před pátou ranní, dopravní podnik města Brna se postaral o to, abych na plánovaný sraz v sedm nedorazila ani v klasických sedm deset či ještě tolerovatelných sedm dvacet, nýbrž rovnou o půl osmé – plus těch pět minut, ve kterých jsem tryskem vyběhla schody nahoru a dolů, když jsem si vzpomněla, že jsem doma nechala spacák. Karimatku jsem si z důvodu prostorové úspory nevzala vůbec a to se mi ukázalo osudovou chybou.

Rychlostí světla jsem se vřítila do nádražního McDonaldu, nechala si zabalit „snídani“ v podobě horkého kapučína, díky kterému jsem si spálila jazyk („Kafe!“ „Je to hor— “ „ AUUUUU!“ „-ký.“) a croissantu, z něhož se mi devět osmin rozdrobilo po tácu.

Vlak nám jel v osm nula dva a výjimečně i včas – jako vždycky, když člověk nestíhá (a že já nestíhám docela často >.<). Kupé jsme měli pro sebe – ti opovážlivci, co sebrali odvahu a nakoukli dovnitř, s křikem utíkali. Krysa rejpla Nely o její pedomimi a ta s nimi následně rejpla chudáka Tafa, načež jsme hromadně (rovná se já a Nely) zavalily Soru, prostě klasická zábava pěti lidí, co vstávali moc brzo.

Na nádraží v Ostravě jsme se kupodivu ani neztratili, částečně díky mému skillerskému navigování („Hele, tam jsou ňácí lidi, jdeme za nima .“ „O_o“), částečně kvůli tomu, že to nejde.

Arissino zděšení číslo jedna: vystoupíme z autobusu a hledáme „prostory kina“. Co najdeme, je hospoda. Společná domluva zní: žádné fotky v radiu půl kilometru.

Arissino zděšení číslo dvě: Pomoc, tolik lidí a všichni se znají!

Arissino zděšení číslo tři: Spací místnost. Absence karimatky v kombinaci s ultračistou podlahou se ukázala býti katastrofickou. A vzhledem k tomu, že od kinosálu ji oddělovala jen jakási opona, měli jsme se v noci na co těšit. XD

Zběžný pohled na program mi nic moc neřekl (tak to bývá, když je někdo moc líný rozklikat si odkazy na netu =3 ), s Nely jsme se rozhodly raději využít podezřelého prázdna v DDR místnosti a nacpat se tam. Lovey-dovey couple se více méně odpojila a Sora si tu hodinku šla odsedět do kinosálu. Po pár písničkách spolu a s Netuším-jak-se-jmenuje-ale-je-vážně-dobrej-na-DDRku ^^ jsme se k ní celé schvácené připojily.

Program mě příjemně překvapil, většina věcí, na kterých jsem byla, mne dokonce zaujaly natolik, abych si je přidala do mého tři kilometry dlouhého plan-to-watch listu. Jedinou vadou, kterou jsem zaregistrovala, bylo ecchi přes noc, ale ani to mi nakonec žíly nezpřetrhalo, protože jsem usnula XD (Rejpla jsem Nely a Soru o jejich karimatky – aneb proč by si chibi vozil vlastní, když s sebou má kamarády).

Ale to předbíhám. Za sedmero horami a jednou ulicí, byla nebyla hospoda, kam se tři yaoifangirls rozhodly vydat na oběd. Nápis „Vaříme“ by spíš měl znít „Smažíme“, nebo tomu aspoň jídelní lístek odpovídal. Hlavní místnost byla v poledne samozřejmě zcela obsazená, ovšem místní štamgasti za oběd považovali deset piv a kulečník a přímo úměrný tomuto faktu byl i ohlas na mé nekomimi, které jsem si při výstupu mezi „normální“ lidi opomněla sundat. Vtipná byla i nekuřácká místnost, kterou před námi zřejmě nikdo nikdy nepoužil.

Ostravě jsme se odplatily cestou z oběda. Udělaly jsme (si) takovou ostudu, že před námi obyvatelé Krpole budou zatahovat záclonky po dalších tisíc let. XD

Večerní film Kuro Obi nás spolehlivě uspal a já se vmáčkla mezi Nely a Soru. V noci mě pronásledovali střídavě řvoucí ožralové odvedle, řvoucí AMVéčka a řvoucí hrdinky, jimž vítr nadzvedl sukni a ony si toho náhodou všimly (dobře, to poslední jsem si vymyslela. Hrdinka ecchi bývá obvykle na své spodní prádlo pyšná a proto blízké záběry kamery nijak nekomentuje >.<).

Ráno nás čekala snídaně, nějaké to anime a odjezd. Zapomněla jsem se zmínit, že DDR jsme po zbytek festu vzdaly, cedule „Je tu zima a smrdí to tu“ kombinovaná s davem lidí uvnitř nás spolehlivě odradila ^^. V autobuse jsme si dokonce všichni sedli a cesta zpátky proběhla vcelku rychle.

Ačkoli to možná z mého výkydu nevyplývá, MAniFest se mi opravdu líbil. Přes všechny jeho nedostatky a ožralecké blues jsem se bavila a ráda si ho zopakuju. Tak zase za rok~ ^^

(nechcete mi někdo vymýšlet nadpisy?)

2009-05-06T23:38:00.002+02:00

Už jsem říkala, že zbožňuju Nel? =3
(obrázek od mého semeho~~)

KYAAAA!!!

2009-04-15T23:46:00.004+02:00

Já se prostě musím pochlubit. Musím, musím, musím! <3 onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}" href="http://4.bp.blogspot.com/_0uuy2pr99nE/SeZV7K5_C_I/AAAAAAAAANI/HSayTn60eUU/s1600-h/yuka-chan.png">
Yuka desu ^^
Celým jménem Fumika Yuka, 17 let, polovíl a ultimate uke <3 Aneb můj drahý char ^^ Možná by jednoho dne mohl zničit svět nebo vyvraždit všechny berušky, se uvidí... Yep, a povoláním pochyná parodie na hraničáře. Myslí si, že je sirotek, ale smůla =3 Obsese: mentolové tyčinky, slunečnice, tvoření třpytivých obláčků za účelem získání sympatií ^^

Daisuke, kolem pětadvaceti, bishík, co mi mírně připomíná Jina bez brýlí ^^
Ultimate seme, dobrá strana, mastičkář, milován důchodkyněmi...ehm XD
So cute~ Vždycky má co říct, i když to většinou není zrovna příjemné, je to aspoň vtipné ^^
A patří Nielian (moje drahá Zuzu-chan), která byla líná, a neudělala obrázek, pchhh...

Ayumu-sama =3
23 let, nevlastní bratr Yuky (o čemž ani jeden nemá nejmenší tušení), nafoukaný aristokrat s citem mražené zeleniny, seme ^^
Zlá strana, neskutečně kakkoi~ Dvakrát moc toho nenamluví, chová se povýšeně, a je pěkně coldhearted (nyaaaa ^^)
A nosí brýle, protože si zkazil oči čtením za špatného světla ^w^ (copyright Nerwen ^^)

A proč to vypisuju? Za á jsem neskutečně nadšená, že se to konečně zrealizovalo, za bé nevěřím své paměti...ugh. ^^;

EDIT: Obrázek Daisukeho hotov <3

Žblept žblept žblept 2

2009-03-25T23:29:00.004+01:00

Dnes padla zásadní otázka - Jaká že je má sexuální orientace? Upřímně, nejsem si jistá. Kdybyste měli fyzikáře a výtvarkáře jako já, taky byste začali vážně uvažovat o nějaké zásadní změně (koneckonců, oni se hlásí k opačnému pohlaví, a jestli je tu nějaká šance, že by se jejich vyjadřovací schopnosti/názory/přístup k ostatním lidem/střih košile/vzhled mohl šířit dál... ošklivá představa).
Víc spánku pro studenty víceletých gymnázií...víc hodin na den, víc dnů na týden,...
Míň otázek, proboha, míň otázek. Kéž by tak každý člověk měl na hodinu omezený počet tázacích vět.
A míň důchodců v ranních tramvajích. Sakra, to je vážně takový problém tu hodinu, dvě počkat? Zajímavé je, že důchodci se v dopravních prostředcích vyskytují v nejhojnějším počtu okolo půl osmé až půl deváté ráno, a pak zase až od dvou do čtyř. Mám to vyzkoušené, kdykoli jedu k doktorce kdykoli v tomto mezidobí, jsou tramvaje prázdné. A nejhojnější počet se samozřejmě rovná počtu sedadel v prostředku.
Ale jinak je samozřejmě všechno úžasné. Kdykoli jdu ráno na zastávku, radostně klouzám po namrzlém chodníku, co můžete po ránu zažít lepšího? (Důchodce v tramvaji.) Odpoledne je už nádherně slunečno, což mě donutí sundat si svetr (Vždyť je tam jak v létě!) a pak se za to celou cestu domů proklínám..a nikdy se nepoučím. ^^

Žblept žblept žblept

2009-03-16T22:15:00.005+01:00

Samotnou by mě zajímalo, co mě zase donutilo vykydnout svoje pocity do Wordu (tedy ne vyloženě do Wordu, ale do něčeho srovnatelného, nehledě na to, že mi ta výborná, spolehlivá a všemi opěvovaná aplikace na notesu ani nejede...i když je to nejspíš způsobeno mojí leností, ale na tom nesejde). Poslední asi týden (weekends not included) mě nedokázalo nic zaujmout...koukala jsem na Legend of four horses a bylo to WTF a nechutné a nejhorší yaoi, co jsem kdy viděla, absolutně se nedivím, že studio po vydání prvního dílu zkrachovalo. Ale byla jsem varována. Nehledě na to, že po celém netu můžete najít stovky recenzí, co vám úslužně poradí, že jste-li lidská bytost alespoň se zbytečkem rozumu, alespoň jedním fungujícím okem a zbytkem večeře v žaludku, rozhodně byste se na Legen of blue wolves neměli koukat. A co udělá Arisska? Hrdá na to, že si názory dělá teprve po shlédnutí filmu, se minimálně týden normálně nenají.
Po dlouhé době jsem zavítala i na HOCY, ale zdálo se mi to tam tak nějak...velké, což mi samozřejmě v ničem nebrání, protože jsem čtvrťák a drsná a navíc z Nebelvíru...ale kde je stará parta? ^^
A škola...lhala bych, kdybych tvrdila, že tam nechodím ráda. Ale komu se sakra chce vstávat o půl sedmý? (Nikomu, správně.) A pak jet půlhodinu do našeho ústavu a celou cestu přemýšlet, zda si dočíst Making money (které číst chci), Otce Goriota (kterého bych číst měla) nebo Nadějné vyhlídky (protože všechno je lepší jak Otec Goriot)? A nakonec si pod tíhou všech těch krámů zrasovat záda.
Dneska jsme se s holkama dohodly, že začneme hrát yaoi rpg ^^ (Zářící maják v moři příštích dvou týdnů. ) Jeden by se divil, kolik toho člověk dokáže o postavě vymyslet během jediné sprchy (fajn, jeden by se možná nedivil, ale dva a já jo, neboť jsem zvyklá na jaksi průběhový vývoj své beloved Arissky).

Jo a mimochodem...už vás někdy napadlo, že smažete blog a uděláte si jiný, mnohem lepší? Mě asi stokrát. Za tři dny. Ale neudělám to, protože by dopadl stejně jako tenhle mrzáček. Tak.

Aizen-sama kakkoi ^_^ (To je to zlatíčko v bílém.)

Mon amour ^^

2008-10-07T20:29:00.005+02:00

Tak jsem se vám vrátila (to je radosti). Z Paříže jsem si mimo jiné dovezla úžasnou šálu, ještě úžasnější kašel (made in France) a absolutně nejúžasnější baret (made in China), protože kdo kdy byl v Paříži a nepřivezl si baret, ten je úplně mimo (jako například většina Francouzů).

-> Zajímalo by mě, zda je francouzština infekční, neboť náš průvodce sice tento jazyk ovládal bravurně, zato ten svůj ústní jazyk o poznání hůř - všechny výklady nám podával v ráčkované podobě (nevíte někdo, proč si ráčkující lidi ve své mluvě vybírají co nejvíc slov obsahujících errrr? Lorra!). (Nehledě na to, že byl pražsky slabomyslný - jeho narážky byly na výsost trapné)
-> Nejoblíběnější zábavou Francouzů je stavět Vítězné oblouky.
-> Je neuvěřitelnou změnou vidět ulice čisté a lidi upravené (bezďáka jsme potkali jen jednou a ještě bylo diskutabilní, zda to náhodou nebyla naše učitelka informatiky, co s námi byla - která mimochodem nezná rozdíl mezi cédéčkem a dývkem).
-> V muzeu etnik pouštěli Ghost in the shell dvojku.
-> A taky tam měli svítící tyčky zabodané v zemi, takže to nakonec vypadalo jako jedna velká botanická zahrada.
-> Už nikdy si nevezmu podpatky a můj krk taky nebude, co bývával.
-> Jednou bych chtěla být tak bohatá, abych si mohla každé ráno doletět na snídani do jedné z pařížských kaváren. To tu ovšem nemůžu publikovat, jestliže se nechci snížit své naděje na udržení partnera na 0.00% (takže tyhle dva (tři?) řádky tu nejsou ^^; ).
-> A stejně Paříž zbožňuju, přestože puch jejích sýru usmrtil mé čichové buňky na věky věků.

Co víc dodat...

2008-10-07T20:27:00.001+02:00

Záchvěv aktivity

2008-08-18T00:00:00.009+02:00

Nečtěte to! Budete se moc a moc NUDIT !!

Ale uznejte sami - jak bych mohla řít s faktem, že jsem nevyplnila jeden z mála povedených řetězáků?

Kdybych byla ovoce, byla bych... jahoda.

Kdybych byla barva, byla bych... červená nebo fialová.

Kdybych byla zvíře, byla bych... kotě.

Kdybych byla domácí spotřebič, byla bych... stříbrný pressovač kávy. Takový ten druh, co dělá obrázky na pěně.

Kdybych byla kniha, byla bych... dětská ilustrovaná knížka.

Kdybych byla oblečení, byla bych… svatební šaty - s korzetem a širokou sukní, posázené blyštivými kamínky. Ale jen jako kostým třeba v divadle - nechtěla bych, aby na mě někdo vzpomínal s pláčem.

Kdybych byla šperk, byla bych... náhrdelník z mušliček.

Kdybych byla věc, byla bych... keramické těžítko, vyrobené malým dítětem pro dědu k narozeninám.

Kdybych byla auto, byly bych... lamborghini (určitě jsem to napsala špatně).

Kdybych byla element, byla bych... oheň.

Kdybych byla strom, byla bych... líska s kouzelnými oříšky.

Kdybych byla drink, byla bych... Coco jumbo alias Coconut cosicosi.

Kdybych byla příchuť zmrzliny, byla bych... citronová.

Kdybych byla člověk, byla bych... ehm, pardon... já JSEM člověk, ač to tak možná vždycky nevypadá.

Kdybych byla planeta, byla bych... Slunce.

Kdybych byla hmyz, byla bych... vážka nebo motýl.

Kdybych byla veřejný dopravní přostředek, byla bych... letadlo.

Kdybych byla písnička, byla bych... nějaká africká rituální.

Kdybych byla film, byla bych... Cesta do fantazie.

Kdybych byla roční období, byla bych... podzim.

Kdybych byla květina, byla bych... rudá růže.

Kdybych byla povolání, byla bych... Malířství. Surrealismus.

Kdybych byla kreslený seriál, byla bych... teprve ve fázi komiksu, na papíře a cokoli od Kaori Yuki.

Kdybych byla místo, byla bych... leknínové jezírko uprostřed lesa.

Kdybych byla dárek, byla bych... polibek.

Kdybych byla vzpomínka, byla bych... šumění vln.

Kdybych byla město, byla bych... Paříž.

Kdybych byla smysl, byla bych... čich.

Kdybych byla hra, byla bych... schovávaná.

Kdybych byla sladkost, byla bych... lentilky nebo čokoláda. S marcipánovou náplní.

Kdybych byla denní doba, byla bych... podvečer. Západ slunce.

Kdybych byla část těla, byla bych…oči.

Kdybych byla země, byla bych... pokrytá trávou a květinami.

Kdybych byla chuť, byla bych... sladká. S téměř nepatrnou stopou hořkosti.

Kdybych byla sport, byla bych... tanec.

Kdybych byla vůně, byla bych... letního vzduchu po dešti.

Kdybych byla znamení, byla bych... Lev.

Kdybych byla budova, byla bych... Eifellova věž.

Kdybych byla měsíc, byla bych... listopad.

Kdybych byla parfém, byla bych... Pleasure od Estée Lauder nebo Miss Sixty - Elixir.

Kdybych byla gumové cukrátko, byla bych... napůl želatinový, napůl pěnový bonbón s ovocnou náplní.

Kdybych byla hračka, byla bych... pastelky.

Kdybych byla látka, byla bych… satén.

Kdybych byla tvar, byla bych... hexagram.

Kdybych byla odpoveď, byla bych... úsměv.

Kdybych byla slovo, byla bych... "já".

Kdybych byla věta, byla bych... "Já chci..."

Noční sršni, boty a jejich otevírací doba

2008-08-17T22:29:00.005+02:00

Máte u mě všichni obejmutí, neboť těch několik hlasů v anketě dokazuje, že mé výžvástky alespoň někoho uspávají na dobrou noc. Má to jen jeden háček - opravdu jste si to nemohli přečíst pozorněji? Vždyť správná odpověď musela být jasná i každému jedinci z jisté upadlé koleje, kterou bch opravdu velmi nerada jmenovala . (Četla jsem, že barvy mají významný dopad na vnímání celkového dojmu.)

Vážně by mě zajímalo, jestli se můj sexepíl tak významně zvyšuje odbitím dvacáté hodiny nebo to je díky mým novým botám. Nejspíš kombinace obojího - nevím, jak vy, ale já vyloženě zbožňuju, když mě takhle kolem desáté zastaví člověk podivného vzezření (KAŽDÝ člověk po dvaadvacáté hodině nabývá podivného vzezření) s velmi zajímavým návrhem typu "Sama, sama? Chceš doprovod?" (ne, chytráku, mám s sebou neviditelnou ochranku a přímo za mnou stojí parta duchů od Bodamského jezera, co tě za pár sekund skolí ...nevěříš? Divný...) nebo "nechceš jít do čajovny?" (moc ráda si s tebou zastepuju před vchodem až do pondělního rána, než zase otevřou). Opravdu neobvyklé, že těch sedm minut od zastávky k domu jdu sama a přitom nehledám ani bar, ani potenciálního přítele, přítelkyni, psa, obal od knížky, potenciální ovladač od televize nebo otevřenou pizzerii (<- v Brně, v neděli, haha). A je to, jsem zklamaná, protože mi nikdo nenabídl herák ani kokain, kvůli kterému jsem vlastně vůbec ven vycházela (skoro) <- úžasný způsob, jak získat zdarma očkování proti žloutence...logika.

V místním coctail baru mají od dvanácti do šestnácti "šťastnou hodinku"...taky jsme dneska byly štěstím bez sebe, když jsme zjistily, že mají v neděli zavřeno...

(Zdá se vám to trvání "hodinky" divné? Mně taky...)

A že sehnat šaty do tanečních je tu nadlidský úkol.

O botách nemluvím.

Mé problémy jsou malicherné a jsem na to hrdá =P

Případné námitky nechť si každý nechá pro sebe ^^

O ničem (proč to nikoho nepřekvapuje? ^^ )

2008-06-25T19:10:00.005+02:00

Dnes jsme měli sportovní den. A protože pořádat sportovní dny v areálu školy a to na zbrusu novém hřišti v tělocvičně s klimatizací je nuda, ten náš se konal asi 250 km od školy a ještě nikomu neřekli, jak se tam dostat. A to ještě vůbec nepočítám tu nelidskou dobu, kdy měl začínat - 7:45 - haló, haló, vždyť jsou skoro prázdniny! Před půl devátou se prostě ne-vstá-vá! Ale víte co? I přes tohle všechno to byl ten nejlepší sportovní den, co jsem kdy zažila... to protože jsem na něm nebyla
Místo hloupého pobíhání po hřišti, ještě hloupějšího sezení na tribuně a úplně nejhloupějšího tváření se, jak mě stráášně moc baví sledovat všechny ty zpocené lidi, co běhají, běhají dál, skáčou, dělají kliky a sedy-lehy (a to ještě nějak divně, protože takových 20 sedů-lehů znamená 20 minut sedět a pak 20 minut ležet), vrhají koulí,...no, mírně řečeno, dokážu si představit i lépe strávený den.
Mně se totiž nedávno rozbily žabky. Provizorně jsem si je slepila vteřinovým lepidlem a protože jsem šikovná, samozřejmě to nebylo poznat...jenže pak jsem se prošla Pražskou špínou a pá pá žabky, prakticky změnily barvu z červenobéžové na čistou černou - tedy já černou ráda, ale v poněkud jiné podobě. Na zahnání žalu a hrozby, že budu v létě chodit bosky, jsem si včera koupila náhradu, jsou to ovšem boty, kterým vůči žabkám přebývá na patě přesně 10,3 cm. Dnes byl můj lov úspěšnější, novým sandálkům přebývá centimetrů ubohých čtyři a půl. A taky mám nové šaty, takové černobílé střihu 50. let a s velkou černou mašlí kolem pasu. Ale to vlastně vůbec není to, o čem jsem chtěla mluvit.
Pravda je, že jak jsem si tak libovala, jak bezvadný nápad to byl, ulejt se, uvědomila jsem si, že mi přes následující dva měsíce bude naše třída chybět. Hrozně hrozně moc. Ne že bych se s nima přes prázdniny neviděla, ale nikdy nebudeme pohromadě...no co, adié matematiko! Ty mi určitě chybět nebudeš! Ani vy, drahý profesore fyziky, z jehož výkladu jsem nepochopila vůbec krom vaší silné alergie na křídu/prach/pyl/svět/lidi/vzduch/fyziku!
Prý jsem o víkendu o něco přišla. O bezva zábavnou diskotéku, kam krom deseti lidí od nás ze třídy prakticky nepáchla ani bota. A vzhledem k tomu, jak uměle byla skupinka poslepovaná...počkám si na léto ^^ (Ale ono už léto je...TICHO TAM!)
A ještě něco...dlouho jsem nepsala ne proto, že by nebylo o čem psát, ale naopak - stalo se toho tolik, že bych nevěděla čím začít a čím skončit, protože bych nejspíš vlbec neskončila...no, asi tak.
Na závěr "aktuální fotka" z lyžáku (začátek března...no připomeňme si to krásné počasí, kdy se člověku obden nelepil vějíř k dlani):

Co nezlomíš přes koleno, lámej přes páteř...

2008-05-05T21:09:00.006+02:00

Ano, vážení a milí, tak se zase někomu podařilo mě naštvat.
Jestli něco nemám ráda, je to hulvátské chování. A přesně tak na mě zapůsobilo to úžasné oznámení ohledně tábora. Že se ruší? A že nebude náhrada? OK. Ale řekněte mi, co komu brání, aby nad takovým krokem projevil alespoň trochu lítosti, špetku studu , náznak toho, že je mu aspoň malinko trapné takhle zrušit akci, na kterou se bezpočet lidí připravovalo... Nemluvě o takzvaných technických důvodech. To je opravdu hódně široký pojem - například to může značit neschopnost pořadatele tábor zorganizovat. Možná taky lenost. Nebo snad útěk před zodpovědností? Variant je tolik, že ani pomalu nevím, která by mi případně vadila nejvíc.
A když si k tomu připomenu ty hádky kvůli Morxově "konkurenčím" táboru, nejsem si jistá, zda se mám smát nebo brečet. To bylo dětinského vydupávání si, divže sebou někteří nešvihli na zem a nezačali kolem sebe máchat pěstičkama. Z druhé strany sice zazněly rozumné argumenty, ovšem s ohledem na proběhnuvší HoLaMu...no marno mluvit.
Takže dnešním dne zakládám Protikřupanskou organizaci anebo Organizaci bojující za práva jedniců nesnášejících hulvátské chování (a zapalujících vonné tyčinky dřív, než je strčí do stojánku).

Prchavé chvíle

2008-04-29T01:13:00.004+02:00

Je to dlouhé. A upatlané. Maximálně v polovině to většinu z vás přestane bavit a pak mi budete spílat. Pravděpodobně to ani nedočtete, ale to nevadí. Musela jsem to sem dát. Prostě musela.
Přišlo to jako blesk z nebe, ale dnes jsem si uvědomila, že mám vlastně své rodné město ráda. Pojala jsem k němu vztah srovnatelný s těmi, jaké mívaly některé z mých kamarádek ke svým mladším sourozencům. Občas vás přepadá pocit, že se kvůli nim dusíte, máte omezené možnosti a tak nějak celkově Vám jaksi kazí život - avšak v hloubi srdce k nim cítíte pevné pouto a hřejivou lásku, která vás sem tam nutí utřít tomu čemusi malému ušmudlaný nos, přepínat televizi na kanál s extra hloupými pořady, i když sami byste se chtěli koukat na nové díly svého oblíbeného seriálu a tak dále. Ne že by snad nebyl prostor ke stížnostem - vašim stížnostem-, protože běda, pokud se někdo opakovaně naváží do něčeho, co patří k Vám.
A tohle je pro mě někdy opravdu těžké, snažit se s humorem vyrovnat s věcí, za kterou bych dotyčného rejpala nejradši nacpala do krabičky se špendlíky hlavou napřed, anebo - což je častější pocit - se s fňukáním stáhla do kouta a čekala, až ho to přejde. Přeháním, samozřejmě. Všichni se dokážeme ovládat a kupodivu tuto stránku povětšinou zvládám i já. Pravda je, že to jako nerecyklovatelný odpad, prostě se to hromadí a hromadí a když už člověk (rozuměj: já - je celkově jednodušší zobecňovat) neví kam s tím, vybuchne. A pak je zase vše v pořádku.
Odbíhám od tématu. Původně jsem se chtěla vypsat z toho krásného dnešního pocitu. Vracela jsem se v sedm hodin a pět minut domů naší ulicí. Řekla bych, že je přibližně třetí nebo čtvrtá nejrušnější u nás ve městě (komentáře typu Brno není město a když máte jen jednu ulici, není divu, že je hned třetí nejrušnější bych prosila nechat si od cesty), v tuto chvíli však byla takřka opuštěná. A klidná. Světe zboř se - klidná! (Řekla bych, že to bylo tou okouzlující denní dobou...během šesté až půl deváté hodiny večerní je totiž většina skřivanovitých lidí pomalu zalezlá doma a na noční tvory je příliš brzo.)
Sluneční svit byl už oranžově utahaný a unavený, chodník byl zaprášený a místy avantgardně ozdoben rozbitou lahví od piva, rozprsklou skrvnou včerejších zvratků anonymního umělce a polepen hrstkou rozdupaných žvýkaček, postupně měnících barvu z původní bílé na autentickou chodníkovitou. Město tiše šumělo a pán naproti prodával zmrzlinu (jeho stánek je rafinovaně zabudován mezi vchodem do potravin, okénkem nabízejícím kolemjdoucím gyros s hranolkami, gyros bez hranolek a hranolky bez gyrosu, a nemohla bych zapomenout na prodejnu obuvi značky Stival, kde mají uvnitř obchodu krásný průchod s osvětleným obrázkem geparda. Alespoň před dvěma lety tam byl.) Kolem stánku zrovna procházely dvě Angličanky, alespoň myslím, že to byly Angličanky, soudě dle jejich rozhovoru: "Ice Cream?" "Yes, Ice Cream!". Kousek nad stánkem pana Zmrzliny zrovna odcházela od okénka jiného fast foodu paní v šedém kostýmku a marně se pokoušela skloubit telefonní hovor na téma daňoví poradci s okusováním vařené kukuřice. A na samotném vrcholu ulice, kde se kříží s ulicí jinou, vedoucí k nádraží, si tři děti tmavší pleti hlasitě kopaly s míčem. Pak tu byla ještě zahrádka, plná nepodstatných lidí vedoucích nepodstatné dialogy a taky dolní konec ulice, kde u stánku s ovocem v čokoládě, jogurtu a nugátu stála fronta lidí. Celé to vytvářelo jedinečnou atmosféru - atmosféru přímořského městečka.
Je škoda, kolik lidí o tento pohled přišlo. Brno má téměř půl milionu obyvatel, z toho takových třicet bylo přímo přítomných a suma sumárum čtyři z nich tuto atmosféru vnímalo. Není to škoda? Kolik detailů, zkrášlujících a zpříjemňujících život asi v této chvíli zrovna přehlížím?

2008-04-23T18:25:00.006+02:00

Chtěla bych, aby byli všichni šťastní, protože jaro je na to ta správná doba.

Ano, je to tady. Rozhodla jsem se Vás poctít dalším postem. Chtěla bych ~~tuto snůšku blábolů~~ tento veskrze smysluplný článek věnovat především Samm, která si stěžovala, že nemá co číst. A taky se polovina jejího posledního postu týká mě (přeloženo: všichni mazejte na její blog a koukněte na ty dva řádky s obrázkem).

V posledních dnech se prostě nestačím divit.

Za prvé, komunikuji ve škole i s lidmi, kteří mi minimálně tři měsíce lezli neskutečně na nervy, ba dokonce s nimi komunikuju i ráda. Myslím, že jsem se chvílemi chovala dost nefér, byla jsem jízlivá kvůli tomu, že se mi zájmy jistých zdály příliš povrchní. Retrospektivně se mi to jeví jako opravdu...ehm...vyspělý přístup. (sečteno, podtrženo: dělám za tím vším tlustou čáru, a to aspoň do doby, než ~~se mi symptom protáčených panenek opět vrátí~~ mi někdo zase zkazí náladu )

Za druhé, dnes ráno jsem po dlouhé době vstala s chutí a jak tak brzo po probuzení nejsem schopná věnovat se hlubokomyslným úvahám, bezděčně mi projelo hlavou, že šest hodin výuky je tisíckrát lepší jak hodina rozmluvy s blbečkem. Přišla jsem včas a s úsměvem (bylo osm hodin, úsměv v tuhle hodinu je prakticky neproveditelný!). Nevím, proč a jak mě to napadlo, ale líbí se mi to.

Moji rodiče jsou skvělí. Krom toho, že u nás vládne přílivová pohoda, mají ke mně důvěru a po většinu času si rozumíme, ještě si vedle nich připadám ohromně zodpovědná. Mimochodem, včera mi máma donesla francouzsko-český slovník o váze asi tří kilogramů s tím, že to mám na podzim do Paříže. Sice se francouzsky umím maximálně rozloučit, ale na poznávačku jsem vybavena olbřímím slovníkem…díky, mami ^^

Hrozně ráda listuju slovníky a encyklopediemi.

Svět je bezvadné místo. Jsem plná optimismu a nevím, kde jsem ho sebrala.

Nemyslitelné se stává skutečností! Má maličkost v září překročí práh FITka (nikoliv posilovny, ale fakulty informačních technik či jak se tomu nadává). Zřejmě se mezi všemi těmi blázny našel někdo při smyslech a uspořádal kurz výtahu všeho zajímavého – úprava fotek, grafika, video, hudba,… (a velmi hanlivě to nazval Informatika pro dívky – zdá se mi to,nebo opravdu zní jako Informatika pro slabomyslné?)

Dle testů osobnosti jsem sebestředná, energická, výbušná, hravá, ráda provokuju, sympatická, přátelská, blá blá blá ^^ Mou barvou je červená a dle testů na atlasu si zasloužím označení femme fatale! Sledujete? ( <- Arisska měla volný den a nevěděla, jak naložit s takovým množstvím času. Jo, ale jinak jsem v pořádku, až na tu hlavu. Fakt.)

„Vzduch byl najednou svěží, světlo měkké, celý svět se zdál býti perfektním.“

A taky...

„Když prst ukazuje k nebi, jen hlupák kouká na prst.“

Následky trvalé...

2008-04-13T12:10:00.002+02:00

IF YOU´RE HUNGRY, TRY PIECE OF YOUR FRIEND.

Bon apetit.

Zamítá se!

2008-04-02T00:03:00.005+02:00

Tohle jsou výstavně nádherné boty.

Na náročnější větu se nezmůžu. Nevím, čím to je, ale v posledních dnech jsem neskutečně unavená. Možná moje tělo jen kopíruje to, co vidí okolo - hordy a hordy nachlazených lidí. Já nejsem nachlazená, jen spím v průměru denně, jsem apatická a nejraději bych se na pár týdnů zahrabala hluboko dvanáct hodinpod zem, abych měla klid.
Zvláštní.Chtěla jsem napsat článek, ba dokonce jsem ho i napsala, jenže když jsem ho v konečné fázi pročítala, došlo mi, že je otrávený jako Sněhurčino jablko. Tak třeba příště.
Svět je plný otázek. Dnešními favority jsou:
1. Proč se pětina postarších lidí v hromadné dopravě chová jakoby jim zcela unikl význam slova evoluce - a to obzvlášť v ranní špičce?
2. Proč trestní zákoník nepamatuje na dvouhodinovky tělocviku konající se v pátek ráno?
3. Proč se nemůžou lidé opíjet tak, aby jim dotěrné pořvávání pod okny nevycházelo zrovna na interval mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní?
4. Proč se prostě rána nemohou zcela vyškrtnout?

2008-04-01T22:30:00.005+02:00

UPOZORNĚNÍ! Tento článek je poměrně dlouhý, postrádá jakýkoli smysl a nebyl psán za účelem vykonání vyššího dobra. (Kaily a jemu podobní, jděte raději zkoumat složení své klávesnice místo plivání síry do komentářů, jak jste zas jednou strávili zbytečných deset minut nad nudným blábolem, hodným slabomyslného žáka speciální školy, který za svůj životní úspěch považuje dodělání šesté třídy (a to ji opakoval jenom dvakrát!). Já vás varovala.)
Vzhledem k tomu, že mi byla vyčtena psací neaktivnost, rozhodla jsem se vás obšťastnit dalším nesmyslným článkem. Ne, nebudu se dlouze vyjadřovat k aprílu. Dlouhodobým zkoumáním se věděcky dokázalo, že legrace na povel sice nemusí být nutně křečovitá a suchá, nicméně spontánnost má něco do sebe. Takže jsme si na sebe nevzali kolektivně župany, ba ani jsme nepovyměňovali cedulky tříd, kabinetů a úmýváren po škole, nelepili jsme nikomu na záda cedulky s nápisy typu "Jehelníček - špendlíky bodat sem" a "Kopni mě, jsem tvé svědomí a otravuju tě už dost dlouho". Popravdě řečeno, dnes byl jeden z těch mála výjimečných a zářivých dnů, kdy ani já jsem neměla chuť se s někým pošťuchovat. Toť ke Dni žertů.
Tak dál. Samotáři jsou geniální film plný životních moudrostí. ´To máš z toho života, jakej vedeš, s lidma, s kterejma se stýkáš!´ a ´Svět je plnej lží. To je fakt. Kdyby lidi hulili víc trávy, byli by k sobě upřímnější a svět by byl hned lepším místem.´ . (Máte pocit, že to s ničím nesouvisí? Naivky, ha!)
Osobně trávu nekouřím a ani se k tomu nechystám, ale na té upřímnosti něco bude. Takže - tramtadadá - vyhlašuju si dnes soukromý Den upřímnosti! Znáte to (nebo možná ne?), občas je otázka natolik nepříjemná, že se odpovědi vyhnete nebo ohleduplně řeknete jen část toho, co byste říct měli. To je pohodlné, neurazí, sem tam i nadchne, utěší...jednoduše cesta nejmenšího odporu, přes kterou si ode dnešní půlnoci přetahuju přesně na čtyřiadvacet hodin červeně pruhovanou pásku. To teprve bude vtipné

A ještě něco...když už jsme u té upřímnosti, mohla bych na sebe něco prozradit. Dejme tomu osm věcí. Osmička je hezké číslo a jsem jí dočasně fascinovaná, tak toho náležitě využiju. Předpokládám, že barva písma bude špatně čitelná, ale to je zcela úmyslné.

1. Já vím, já vím. Už jsem několikrát říkala, že si u lidí všímám očí a rukou. Oči jsou zrcadlem duše, o rukou se říká, že ukazují, jak vysoké mínění o sobě daný člověk má. Je to hloupost. Víte co? Koušu si nehty. Opravdu. Jen si je vždycky zapiluju, přelakuju a nechám znovu dorůst, takže to v konečném výsledku není poznat. A taky je nikdy neokusuju na fest Nejsem na to zrovna hrdá, protože se mě tenhle zlozvyk drží už šest let, ale bojuju s tím. Částečně.

2. Mísí se ve mě určitá míra dětinskosti a pověrčivosti. Projevuje se to zejména tím, že nikdy nikam neodjíždím bez svého plyšového králíka - věřím, že by mi to přineslo smůlu. Králíka mám od tří let a nemá jméno. Pojmenovávám každou maličkost ve svém okolí, ale ten nejdůležitější předmět je beze jména. Jednoduše neexistuje tak výjimečné a dokonalé jméno, aby bylo hodno mého králíka. Během posledního půl roku jsem přidala ke svým "strážcům štěstí" ještě malého plyšového pseudopejska, kterého vždy omotám kolem poutka příručního zavazadla (školní taška, kabelka). Pejsek jméno má, ale nechystám se ho nikomu prozradit. Mám neodbytný pocit, že by mi to přineslo smůlu.

3. Ať se tvářím, jak se tvářím, jsem přemrštěně pasivní a zranitelná. Bez pocitu podpory od lidí mně blízkých bych se sama s jistotou ani nepodepsala. Můj největší problém je, že málokdy dokážu odhadnout hranici mezi dobou, kdy se něčím se bavím a chvílí, kdy mi to začíná ubližovat. Velmi často se za někoho (obrazně řečeno) schovávám a doufám, že mně nepříjemnou situaci někdo vyřeší za mě. A špatně k někomu obnovuju důvěru.

4. Jedna z věcí, které jsem vždycky obdivovala na Simče je, že když o někom prohlásí, že ho nemá ráda, stojí si za tím i kdyby byl celý svět proti ní. To je podle mě hrdinský postoj. Já vždycky bojovala za své názory, ale mám panickou hrůzu z otevřeného nepřátelství, protože nevím, co od těch lidí můžu čekat. Když je mi někdo nesympatický, raději se mu vyhýbám, a to pokud možno tak, aby se ho to nedotklo. Někdo tomu říká pokrytectví, ale není to přesné. Nepřetvařuju se, jen se vyhýbám opravdovým koflitkům.

5. Miluju ostrá jídla. V takovém případě jsem ochotna snést i menší podíl zeleniny. A jedním z mých oblíbených jídel v pěti letech byly chipsy s jahodovou marmeládou.

6. Moc ráda komunikuju s lidmi na veřejnosti - mám a mysli prodavače knih, řidiče autobusů, obsluhu v restauraci, ale i neznámé lidi na zastávce nebo v autobusu. Docela často mě oslovují neznámí lidé a já z toho mám kdovíproč radost. Jsou příjemní, dá se s nimi nezávazně bavit a navíc je pak už moc často nevidím.

7. Můj čas - můj nepřítel. Většinou chodím všude pozdě, ať si cestu plánuju sebepečlivěji. Když se kouknu na knihovnu v obýváku, popadně mě takový nevysvětlitelný nepříjemný pocit - nejradši bych všeho napořád nechala, jen abych stačila přečíst všechny knihy, které kdy vyšly. A nejlépe se mi pracuje pod stresem, to podávám nejlepší výkony.

8. Občas bych si přála, abych mohla z domu vyjít "jen tak". Abych s sebou nemusela tahat klíče, doklady, mobil, peněženku a spoustu těch krámů, co přetahuju v tašce, když jich stejně většinu nevyužiju. Chtěla bych jednoduše odejít z domu s pocitem absolutní bezstarostnosti, v jistotě, že ačkoliv jsem nezamkla, nikdo nevybílí byt, i když s sebou nemám mobil, nebude mě nikdo shánět a já všechno vyřídím, až se vrátím, že nebudu potřebovat všechny šalinkarty a průkazky a permanentky a kdovícoještě...A chtěla bych mít víc času na pocit bezstarostnosti, protože takhle mě často naťukává pocit provinění, že bych měla dělat něco jiného (na jehož odhánění jsem expert).

Adios, amigos!

2008-03-02T00:06:00.011+01:00

Mimochodem, dnes jedeme na lyžák, čili můj blog bude celý týden neaktivní. To v podstatě ani nepoznáte, neboť mému svědomí nepůsobí nejmenší potíže nechat to tu ležet ladem třeba měsíc. Ale špatné stránky má povahy již jistě znáte a nemá smysl vás o nich poučovat.

To však není to nejdůležitější. Důležité je, že se budeme na horách pravděpodobně klouzat po blátě na lopatách - stav sjezdovky vypadá zhruba takhle:

Smutné, což. K tomuto obrázku jsem se dostala vlastně z obavy, zda si kamarádka nezlomila nohu ve sprše:

Zuziik (20:24:18 1/03/2008)
mmnt, sprcha
Zuziik (20:24:23 1/03/2008)
važ dsi tohjo ;-)
Arissa (21:07:27 1/03/2008)
To se pořád sprchuješ? Héj!
Zuziik (21:07:37 1/03/2008)
ne. teď brečím
Zuziik (21:07:44 1/03/2008)
http://www.tale.sk/kamera/index08.html
Arissa (21:07:45 1/03/2008)
Proč?
Zuziik (21:07:57 1/03/2008)
sleduj
Arissa (21:08:38 1/03/2008)
To je blbej vtip, že jo -.-
Zuziik (21:09:13 1/03/2008)
....
Arissa (21:09:54 1/03/2008)
Taky je mi do breku, když to vidím...i když, spíš bych zadupala vedení školy.
Zuziik (21:10:15 1/03/2008)
ale to, co jsem poslala, to je ze 7:00 hodin
Zuziik (21:10:24 1/03/2008)
podívej se šipkou na to,jak to vypadalo v pět
Zuziik (21:10:29 1/03/2008)
spadneš pod stůl
Arissa (21:11:08 1/03/2008)
NE!

Fantazie. Lyžák byl vůbec téma dnešního dne. Konverzace na toto téma byla nekonečná. Kamarád: Luxusní ubytování Tále, chceš vidět? Já - naivně předpokládaje, že to se mnou ohledně pokojů naposledy renovovaných vroce 1892 švihne už teď: Jasný, pošli. Kamarád: Pokoje 2,3,4 a 6. A odkaz na tuto fotku:

Vás to asi těžko rozesměje, ale já málem sletěla ze židle. Poté se mezi námi rozvinula debata o tom, proč nám neupřesnili pojmy, například, že místo lyží a snowboardů si máme vzít vodní lyže a serfovací prkna. Podivila jsem se, cože ještě nemá zabaleno, v deset hodin a Lukáš mi na to opáčil, že plavky a šnorchl zase tolik místa nezaberou a že má problém, že se mu vodní skůtr nevleze do kufru. Doporučila jsem mu nafukovací lodičku, společně jsme zabadávali na nedostatek opalovacích krémů a než šel spát, poslal mi aktuální pohled na sjezdovku:

Jedním slovem - fantazie. Tenhle lyžák, to tedy bude zážitek. Nechtěla bych být v kůži profesora, co si tohle od nás odnese. Samostatnou kapitolou je též geniální rozmístění v autobusu. Autobusy jsou tři, třídy čtyři. Bylo samozřejmě hrozně férové slosování, že ano. A opravdu náhodička, že když se účastnili tři lidé a z naší třídy nikdo, vyšlo rozporcování zrovna na nás. Vyloženě zázrak. A abychom se třeba necítili na lyžáku dobře, rozhodili to rovnou podle abecedy, žádné vybrání si, s kým chceme v buse být. K tomu všemu s námi poprvé nepojede náš třídní. Naše třída je známá svou familiérností a též jsou nám ukradené požadavky profesorů, ke kterým nás neváže žádný citový vztah. Jak říkám, nezávidím. Osobně se mi to zdá jako podraz, vzhledem k tomu, že v tomto složení budeme jezdit každý den a někdo si to ošklivě vypije, co se týče naší ochoty spolupracovat. Ale jak si ustlali, nebo spíš jak nám ustlali, tak my si nelehneme. Tak. Držte mi palce, ať si při své šikovnosti nic nezlomím / něco zlomím a mám pak spoustu volna.

Večer na Melodce a óda na skupinu, jejíž dokonalost Youtube nepochopilo, takže vám při zadání jejího jména vyjede spousta odkazů na videa s Pokémony

2008-03-01T22:38:00.005+01:00

Ano, předevčírem byl den Dé. Respektive večer Vé nebo možná až noc eN...co to vlastně zamená? Pro vás nejspíš nic, pro mě koncert na Melodce. A že to stálo za to.

Začalo to vlastně už ve škole, kdy se mě Helča asi desetkrát zeptala, zda opravdu jdu, že tam sama nepůjde. (Ovšem na originální obavu Zuzčinu, když měla jít poprvé do Brooklynu - Oni mě tam znásilní! - to opravdu nemělo). Desetkrát jsem ji ujistila že ano, že jsem vážně v posledních pěti vteřinách od posledního dotazu nezměnila názor...tak jsme si domluvily na třičtvrtě na sedm, sraz na České (největší dopravní uzel ve středu Brna, pro neznalé), k čemuž Verča trefně poznamenala, že je Hela naivní, když předpokládá, že dojdu včas, a radši si měla dát minimálně půlhodinu navrch s tím, že pokud je sraz v 19:15, já jsem tam v osm jako na koni.
Samozřejmě mi křivdila, protože zpoždění jsem měla jen pětiminutové. Celý problém spočíval v tom, že jsem si musela přelakovat nehty z barevného spektra na černou, vyhrabat ze skříně kalhoty, s čímž souviselo její kompletní přeskládání a tak dále, znáte to (ne? zvláštní...). Byla jsem takřka na pokraji psychického zhroucení, když mi hodiny ukazovaly půl a já pořád nemohla najít ty správné náušnice...nicméně, přežila jsem. Polovina laku mi skončila na bundě, ale kdo by se staral. Na Čáru jsem tedy dorazila takřka s předstihem, v 19:50. Dostalo se mi patřičného uznání, málem nás přejela tramvaj a my se vydaly na zastávku. Jely jsme tramvají pouhou stanici, další komplikace se objevila ve chvíli, kdy jsme stály na Kounicově a neměly tušení, kudy dál. Naštěstí si Hela přečetla na stránkách Melodky její přesnou adresu, což mě nenapadlo (Kdo by se staral, však se zeptáme.).
Pod příslušným číslem dvacetdva se želbohu skrýval celý areál, respektive taneční sál, jakási tělocvična, hospoda, lezecká stěna a spousta dalších úpadkových zařízení. Rozhodly jsme se počkat na nějaké další individuum nám podobné, že se na něj/ni nalepíme. Jako první kolem nás prošel hlouček jakýchsi hoperů a diskofilů, u kterého jsme správně odhadly, že pravděpodobně nejdou na gothic metal. Dále kolem nás prošel pán s notebookem, ale ten mířil na opačnou stranu, než jsme předpokládaly, že se bude Melodka nacházet. Vyšla skupinka slušně oblečených kluků, všichni ve fracích a s motýlky, čímž se přiznali k lekcím tance a my čekaly dál. Trpělivost růže a zpoždění přináší. Konečně jsme se dočkaly. Dva v kožených bundách, celí v černém, jeden měl na tašce asi třicet placek. Bezvadný! Naše nadšení nemůže pochopit nikdo, kdo neobjevil minimálně Tutanchámonovu hrobku. Chvíli jsme počkaly, pak jsme se jaly pronásledovat. Došli celých asi pět metrů a zamířili do hospody. Ejhle, chybička se vloudila. Po krátkém, trapném postávání před lokálem jsme se dohodly, že Melodka bude asi to nad hospodou a v nejhorším se tam hrozně ztrapníme, zaživa z nás vyjmou orgány a udělají si z nich džus, ať už tam bude kdokoliv.
Měly jsme štěstí. Vnitřnosti nám zůstaly, ba ni nehty nám nevytrhali. Nad lokálem byl pult a docela milý chlap, co nám sdělil ,že má nepříjemnou povinnost nás obrat o padesát korun českých. Podivily jsme se, cože jen padesát, inzerovali sedmdesát? Odpadla jedna skupina, naštěstí ne ta hlavní. Věnovaly jsme mu žádanou částku a on nám omluvným tónem řekl, že nás musí urazit razítkem. Kancelářským. Nevím, co přesně nám chtěl urážet, každopádně na Helčinu vnitřní stranu zápěstí obtiskl razítko s internetovou adresou Melodky, poté se vrhl na mě. Zřejmě jsem vypadala jako někdo, kdo bude v příštích několika minutách páchat sebevraždu, takže si razítko usmyslilo, že se napoprvé neobtiskne. Ani napodruhé. Je to docela nepříjemný pocit, když se vám do kůže zarejvá kus ostré, umělé hmoty. A zvlášť tak blízko žilám. Přežila jsem, pán přišel na inteligentní řešení - špatně se to popisuje, jednoduše razítko vysunul a obtiskl ho jen tak. Šly jsme se tedy usadit, kousek od pódia. Místnost byla perfektně vyzdobená a u stropu měla takové ty zelené sítě, co vypadají jako rybářské s kousky řas, ale nejsou rybářské a nejsou na nich řasy. Šly jsme si pro Kofolu pod dojmem, že razítko máme jako známku neplnoletosti. Chyba lávky, razítka se dávala všem, zřejmě nábor na emisty, či co. Čekání není moc příjemná věc, ale když je o čem mluvit, což je v podstatě neustále, je v pořádku i hodina. Rozebíraly jsme spoustu věcí, včetně toho, podle jakého klíče by se dali rozdělit kluci od nás ze školy. Dle výsledků největší část zabírají šampóni, což jsou kluci nudní, osvalení, s umělým úsměvem a kožešinkou u bundy. Další skupinou jsou áčáci (A je u nás matematická třída), což jsou šílenci se zálibou v logice, ale když zrovna nesedí nad nějakým příkladem, dá se s nimi rozumně promluvit. Občas. A pak je skupina elitní, výjimečná a ojedinělá - takzvaní honzisti (dle Honzy prvního, zvaného Metalisty). Ti se na škole vyskytují asi čtyři, možná pět. Jenomže jsou všichni v maturitním ročníku, rovná se příští rok úroveň naší školy značně poklesne. Po několika takových filozofických a intelektuálně náročných debatách konečně nastoupila kapela první, Tenebra. Zpívala česky, měla hezké texty, některé melodie i chytlavé a zpěvačka měla velmi dobrý hlas. Moc se mi nelíbilo osvětlení, ale s tím se nedá nic dělat. Taky jsme byly nuceny sednout si na parapet, protože zrovna před nás si stoupli ti nejvyšší lidé, co se v klubu nacházeli.
Čas přestávky. Ačkoliv jsem předtím tvrdila, že chlapi v sukních jsou úchylní a Helin ideál by byl dromedár ve skostských podkolenkách, na hrbu s kiltem, musela jsem uznat, že někteří opravdu stojí za to. Respektive některý jeden. Měl sukni dlouhou a jednoduchou, hojně oželezenou a ocíněnou, ale vypadalo to opravdu dobře.Nad ní měl pyramidový pásek a volnější černé tričko. Paráda. Kupodivu ani v kombinaci s dlouhými vlasy ten kluk nevypadal jako transvestita, naopak. Došla jsem nám pro Frisko, prodavač se vůbec nezajímal o to, kolik mi je. Nejvtipnější byla cedule "Alkohol a cigarety neprodáváme mládeži do 18-ti let". Ani neím proč, ale v té situaci mi přišla hrozně legrační, asi jako kdyby byla na směsné popelnici cedule "Díky, že třídíte odpad". Chápete mne, ne? ^^ Co se týče Friska, shodly jsme se, že co vypadá jako limonáda a chutná jako limonáda, to je v podstatě limonáda, ať už na nálepce stojí cokoliv. Bezvadný taky byl chlap, co nás během koncertu několikrát vyfotil a snažil se nám před hluk sdělit, že jestli chceme, můžeme si pro fotky přiít k němu do obchodu. Dal nám i vizitky, ale my nepochopily ani zbla, čili za námi přišel znovu o přestávce, nyní už plně pochopen.
A pak to přišlo. Misty Ways byli úžasní, prostě skvělí. Neznám vhodná slova, která by je popsala. Osvětlení bylo bezvadné, ozvučení už trochu horší. Určitě doporučuju jejich stránky - www.mistyways.com . Těsně před desátou jsem si musela odskočit, což pošpinilo můj dojem o koncertu - mám vrozenou averzi vůči veřejným záchodkům. Je to nechutné. Tak, jako si od dob, co jsme v biologii brali viry, užívám každé nachlazení, tak se mi příčí sednout si v létě v kratší sukni v tramvaji. Dokážu si živě představit všechny ty bakterie, co by tam mohly být. Kvůli lidem, jako jsem já, věčně na veřejných wécé dochází toaletní papír, a to tyhle byly čisté a nepáchnoucí. Každopádně cestou zpátky jsem si všimla upoutávky na možnost zakoupení triček za hodně slušnou cenu, necelé dvě stovky. Měly jsme jasno. Poté, co skončily ovace na Misty Ways, zašly jsme do zákulisí, kde jsme ohlásily svůj požadavek.
Oba kytaristé nás v tomto rozhodnutí nadšeně podporovali, pianistka také, ale o něco méně hlučně. Problém nastal ve výběru, zda M nebo L. Pokusný králík byl jako obvykle ze mě. Pianistka nám navrhla, že si je můžeme vyzkoušet, ale že nemají kabinky, tak půjdou třeba za dveře. Oba kytaristé ihned navrhli, že "nebo se otočíme, že jo". První druhého utřel tím, že jemu nikdo nebude věřit, že se otočí, druhý opáčil, že to říká ten pravý a tak dále. Jak řekli, tak udělali.
Převlékla jsem si tričko, Helča na mě koukla a inciativně prohlásila, že si tedy dvě vezmeme. Obořila jsem se na ni, že to je sice roztomilé, ale že bych jí byla vděčná, kdyby mě nechala převlíct se zpátky, načež se oba kytaristi s chechotáním otočili zpátky ke dveřím. Když jsem byla opět bez trička, Helča náš požadavek zopakovala, ovšem nějak si asi nevšimla, že mé původní tričko stále leží na židli, takže já si v rekordním čase přetáhla triko jakž takž přes hlavu, škoda, že to nikdo nezapisoval, mohla jsem být slavná rekordmanka. Vzhledem k tomu, že už bylo kolem čtvrt na jedenáct a ne všichni bydlí ve středu města jako já, nenechala mě Hela spravit si náušnici a letěly jsme na zastávku. Stále rozjásané z koncertu, šťastné z triček. Cestou jsem ztratila zapínání od nespravené náušnice, ale co se dá dělat. Taky jsem si rozbila zapínání u kalhot z jednoho nepříjemného zakopnutí, jehož podstata vychází z faktu, že po 85% času nosím sukně. Sama netuším, jak se mi to povedlo. Následky mi do dalšího dne přetrvaly, protože jsem se zapomněla odlíčit, takže jsem ráno vypadalo jako bubák a málem jsem to nestihla do tělocviku. Každopádně...moc se těším na nějaké to příště, konkrétně příště 12.4. na Favále. Mimochodem, k tričkám jsme dostaly i vizitky a perspektivní nabídku - nikoli k sňatku, jak by to snad mohlo vyznít, nýbrž že nám budou na mejl zasílat termíny a místa konání jejich koncertů. ^^

(Pokud jste stále nepobrali smysl tohoto článku, nesnažte se. Žádný není.)

Nezapomenutelné chvíle v MHD aneb O splnění mých životních snů

2008-02-14T20:19:00.004+01:00

Víte jaké dny jsou nejkrásnější? Nikoli dni zalité sluncem a prosycené zpěvem ptáků, dni, kdy zelené koberce trávy vděčně odráží sluneční třpyt pomocí drobných kapiček svěží rosy. Kdepak. Nejlepší jsou dny, kdy nastoupíte do tramvaje, plni optimismu, že za raného odpoledne byste si snad mohli i sednout a ejhle - tramvaj je (jako obvykle ve kteroukoli denní dobu) nacpaná důchodci. Na tom samozřejmě nic není, ta půlhodina cesty se dá ve zdraví prostát. Ovšem - jak jsem již upozornila - den je to neobyčejně krásný a výjimečný, a proto logicky musí další zastávku nastoupit někdo, jehož funění by se dalo přirovnat snad jen k dvacet let nepoužívané parní lokomotivě, z pusy mu páchne jakoby si celých těch třiašedesát let nečistil zuby (za což zajisté nemůže, ale to, že svoji roztomile otevřenou tlamku s omamným dechem vůně Channel 5. nastavuje lidem do obličeje, zřejmě aby se krásou jeho dutiny ústní - zoufale volající po protéze - mohlo pokochat široké okolí; za to tedy může a kdo mi řekne, že ne, na toho se budu velmi ošklivě koukat a pokud budu v dobrém rozpoložení, pravděpodobně mu napasuju něco na hlavu jako bonus). Jako perličku, zlatý hřeb vaší cesty, vám dotyčný ušmudlaný postarší příslušník národa Nikdyjsmenepoznalimýdloajsmenatohrdíů dupne na nohu. To abyste se nenudili. Ach, jistě, nesmím zapomenout. Samozřejmě nastupujete plni optimismu (respektive deprese, z jejíž temnoty vás vysvobodí teprve zážitek takového lesku a třpytu) a stoupnete si těsně za řidičovu kabinu, kousek ode dveří (já osobně nenávidím, když se na mě v tramvaji lepí cizí lidi, a s chutí bych za to vyškrabávala oči) a skončíte - jak jinak - nalepení na okýnku (doteď je mi záhadou, jak se mi povedlo ustoupit bezmála o jeden a půl metru), utiskovaní mužem takového formátu (<- z toho budu mít noční můry dalších několik týdnů). Už mi nezbývá než doufat, že MHD hradí návštěvy psychiatra v důsledku šoku z toho, co všechno využívá její služby. Třikrát sláva a oběti (pro mě za mě i lidské, když na to přijde) dálkovým autobusům.

Pokud jste to dočetli až sem, gratuluji. To totiž předpokládá, že jste nepropadli záchvěvu zoufalství nad přehršlí veselých barev na obrázků, ba ani vás neodvezli s akutním záchvatem cukrovky z prvních řádků textu. Jen tak dál xD

Co mi zalévá monitor

2008-01-28T17:41:00.000+01:00

Ne, nerozhodla jsem se zahrádkařit na počítači. Kromě toho, že si všechny věci stahuju na plochu, čímž se na ní za posledních pár dní udělal neskutečný nepořádek a já minutu co minutu pokouším svůj kardiovaskulární systém (nechce se mi to všehcno řadit do složek, tak čekám, jestli dřív povolí mé nervy nebo mě raní mrtvice z toho pohledu), začala jsem sledovat novou (pro mě novou) sérii. Tedy ne tak docela, neboť jsem dva díly viděla někdy v létě, ale to jsem zase byla moc rozlítaná a líná cokoliv stahovat. Takže mi teď D. Gray-man okupuje nejen zlomek volného čas a mé srdce, nýbrž i plochu ^^

( wall je ze stránky www.animegalleries.net )

Co den dal a vzal

2008-01-28T16:08:00.000+01:00

Tak abych začala tím dobrým (dobrým? skvělým, úžasným, fantastickým!!), kamarádka/spolužačka mi ukázala epesní obchod, RedBlack se jmenuje, kde mají snad absolutně všechno co se metalu týče! Ba dokonce je i poměrně blízko od mého bydliště. (cca dvě zastávky tramvají), což je mé vrozené lenosti velmi sympatické. Tak jsem se začala samozřejmě shánět po tričku Nightwish, měli tuším ze čtyř na výběr, akorát byly všechny o pár velikostí větší, než bych potřebovala...ale to mi ani v nejmenším nevadí ^^ Takže se pochlubím:

Tomu jsem prostě nemohla odolat ^^
Co ovšem hůř. Opět jsem měla šanci si o něčem sama rozhodnout, nezávisle na nikom jiném. A znovu bych byla tisickrát radši, kdyby to někdo udělal za mě. Má králiči povaha se zasedostala ke slovu... Dnes jsme se měli definitivně rozhodnout, který ze sedmi volitelných předmětů si vezmeme. Osobně mě lákaly čtyři s tím, že vzít jsem si samozřejmě mohla jen jeden jediný (toho slabomyslného psychotika, který tohle vymyslel, bych poslala někam - hodně daleko). Ne že bych neměla jasno. Loni, když jsem si vybírala mezi němčinou a francouzštinou, vzala jsem si němčinu přesvědčená, že další rok chňápnu po druhém jazyce. Jenomže, to jsem nepočítala s tím, že nabídka bude tak pestrá. Absolutně mě to zmátlo. Já mám ve svém budoucím povolání jasno od nějakých šesti sedmi let, proto nechápu, proč jsem se dneska cítila tak hrozně, když jsem si měla vybírat. Kde se fláká má lepší, statečnější a rozhodnější část ve chvílích, kdy ji potřebuju? Tcha. A nejhorší na tom všem je, že já vím, jak to dopadne. S pocitem, že se o hodně připravuju, jsem zapsala své příjmení do kolonky "Francouzský jazyk". Samozřejmě jsem sama sobě slíbila, že si výpisky z molekulární biologie budu od někoho kopírovat a původně jsem to stejné měla v úmyslu i s dějinami kultury, kdyby se na ně nezapsali - jak to nějak slušně říct, to snad ani nejde - dejme tomu ne zrovna nejpilnější část třídy (vyjma jednoho, dvou lidí, samozřejmě, nic není absolutní). Vsadím se, že si myslí, jaká to bude flákárna, ale kdo chce kam, nepleťme se mu do toho. Ale co je mi jasné...tohle kopírování zápisů mi vydrží půl roku, maximálně rok, na to se znám až moc dobře. A je mi poměrně líto, že přijdu o tak zajémavé předměty, zvlášť, když jsem si říkala, že bych si biologii mohla vzít jako maturitní předmět. Tak třeba v nějaké alternativní realitě nebo v příštím životě. A latina, ten čtvrtý předmět, po tom sáhnu asi příští rok. Co mi zbývá.

Řetězák...

2008-01-27T23:59:00.001+01:00

Pravda, nemám ráda řetězovky typu "přepošli to tolika lidem, do kolika umíš počítat", ale tohle je docela dobrá výplň času. A místa. Našla jsem to u Susánnky na blogu a přejala ^^ A vzhledem k tomu, že si teď potřebuju oddálit myšlenku na zítřejší ranní vstávání jakýmkoliv způsobem, dala jsem se do vyplňování. Takže pokud by neměl někdo co na práci - enjoy!

Sedm věcí, které máš v tašce:
1. malého plyšového pejska s magnetkama v packách a růžovou mašlí okolo krku
2. slohu, ve které mám srovnané listy s výpiskami z hodin
3. zelenou taštičku se šminkami
4. svazek gelovek
5. můj úžasný velký diář ^^ (bez něj ani krok)
6. lahvičku odlakovače
7. knížku

Šest věcí, kterými se uklidňuješ:
1. čokoláda!
2. přátelé (vlastně jim patří první místo, ale čokoláda je čokoláda)
3. knihy, člověk pak má pocit, že žije život někoho jiného a to sem tam není od věci
4. hudba…dávám přednost tvrdší
5. psaní jakoukoliv formou
6. posedávání v rohu postele, tváření se naduřeně a zíráním do neurčita (nouzový případ)

Pět oblíbených druhů ovoce :
jahody, hroznové víno, nektarinky, žlutý meloun, mandarinky

Tři věci, které máš teď na sobě :
noční košile, řetízek, červený lak na nehtech ^^

O čem teď přemýšlíš:
A tak různě...proč všechno nechávám až na poslední chvíli a i v tu poslední chvíli se radši věnuji hloupostem místo toho, abych se věnovala věcem nezbytným…například.

Kde je tvůj mobil:
na nabíječce, chudák už jel na červenou

Kde obvykle spíš:

Kde asi, visím z okna za jednu nohu a přitom hlasitě zpívám….v posteli, pravděpodobně.
Jakou poslední věc jsi jedla:

topinku
Jakého máš mobilního operátora:
H2Ofone (vodafone)
Který film jsi viděla naposledy:
Četník se žení, Meet Joe Black
Kdy sis naposledy holila nohy:
Intelektuálně náročná otázka, pravděpodobně mi zabere několik dní o tom přemýšlet

Cos dělala dnes ráno v osm hodin:
Spala. Jako každou neděli v osm ráno. Ranní ptáče dál doskáče a dřív si zláme nohy.

Znáš slova své oblíbené písničky:
Náhodou ani ne. Má oblíbená písnička se přeposloucháváním nepravidelně mění. Nejsem encyklopedie ani internetová databáze textů.

Kolik odlišných nápojů jsi dneska pila:
Asi čtyři. Džus z červeného pomeranče, multivitaminový džus, trochu Pepsi coly a vodu.

Kterou jednu věc bys chtěla na sobě změnit:
Nechtěla. Proč taky?

Kdy naposledy jsi byla zraněná:
Dneska. Praštila jsem se o roh skříňky, když jsem sahala po tričku. A taky jsem poměrně bolestivě zavadila o dveře ledničky, jak jsem se ji pokoušela zavřít. Asi se tomu říká porucha koordinace ^^
Je něco, co tě hodně naštve:
Je spousta věcí, co mě hodně naštvou. Ale nehodlám si kazit reputaci a taky jsem slyšela, že na blogu není neomezené místo ^^

Jakou zmrzlinu máš nejraději:
Jahodovou (z těch základních). Melounovou. Tiramisu. Mentolovou + čokoládovou (myslím, že se to jmenuje „after 8“). Punčovou. Sladkou, čili vlastně každou. A lentilkovou.

Už jsi někdy byla na večírku nahá?
Ne. Asi nikdo z mých přátel nepořádá ten správný druh večírků.

Jméno člověka, který ti teď chybí:
Nechybí. Když mi chybí, buď se s ním sejdu nebo mu napíšu, tudíž mi už nechybí. Nechybí. A jestli ano, nevím o tom. Anebo vím a nechci si to připustit. Takže nechybí.
Máš jméno podle prarodičů:
Opět záporná odpověď. To bych se musela místo Magdalena Marie jmenovat buď Magdalena Věra nebo Magdalena Alois. Popřípadě taky Magdalena Oldřich, ale to bych to moc nevytrhla.

Kdo tě miluje:
Každý, kdo má tu čest se se mnou setkat xD

Už jsi někdy něco zlomila:
Komu. Čemu. Někdo tu evidentně blbě sestavil otázku.

Byla bys raději klukem nebo holkou:
Holkou, protože jsem holkou. Další super otázka.

Kdo z tvého okolí je nejvíce zkažený:
Podívám se, jestli jsem tu nenechala několik týdnů volně povalovat kus nějaké potraviny. Ale asi spíš ne.

Vyhrát deset milionů nebo pravou lásku:

Pravou lásku, aby mi ty peníze vydělala :D
Sex v kostele:
Ne, díky. Děsím se náboženských předmětů.

Máš kluka nebo holku:
Jako momentálně teď? Ne.

Chodila bys někdy se starším nebo mladším:
Kam? Do parku s postarším pedofilem? Ne-e. V devadesáti procentech případů nemám problém zrovna s věkem…

Oblíbené jídlo:
Sladké. Hlavně aby bylo sladké…

Máš doma porno:
Čtyřlístek tak leda.

Máš narozeniny o prázdninách:
Ano! Konečně otázka, na kterou můžu odpovědět kladně. Jsem dítě léta.

Už můžeš volit:
Podle toho co konkrétně. Můžu si zvolit, co chci dělat odpoledne. Nebo o víkendu. Můžu si zvolit barvu trička nebo nehtů. Taky si můžu zvolit, s kým se chci přátelit a s kým ne.

Byl někdo ve tvém okolí ve válce:
Ve válce s kým nebo s čím? Jednu dobu jsme na chalupě válčili s myšmi. A vyhráli jsme! (Tedy né že by nebyly pokusy o recidivu, ale já prohrávám velmi nerada.)

Jsi vegetarián:
Jak se to vezme. Sem tam jím bílé maso, tedy kuřata a málokdy i ryby. Jsem falešný vegetarián. A nesnáším zeleninu -> velmi falešný vegetarián.

Bojíš se globálního oteplování:
Jasně. Den co den se klepu strachy a teplem, když se teda otepluje. A to i přesto, že je leden. Kdepak, vím o tom moc málo na to, abych mohla zaujmout jasné stanovisko.

Máš ráda lední medvědy:
Nevím. Nikdy jsem je nejedla. Mají velké zuby. Ale na fotkách jsou roztomilí.

Jakou písničku chceš zahrát na pohřbu:
To je –doufám- trochu daleko. Hlavně nic ufňukaného.

Už jsi něco měla se svým sousedem:
Jistě. Velmi inteligentní debatu, trvající asi půl hodiny a sestávající se z opakovaných jeho dotazů, zdali je můj táta doma, a mých čím dál vzteklejších odpovědí, že není a tím, že se mě bude pořád dokola ptát, jeho návrat neurychlí.

Splnil se ti nějaký sen z dětství:
Spousta. Na desáté narozeniny jsem měla dvoupatrový bílý dort a o rok později jsem se dostala na školu, na kterou jsem chtěla. Ty menší přání pominu.

Spíš člověk do města nebo do přírody:
Do města. Určitě. Nejsem zrovna zálesák a jsem závislá na čisté vodě.

Máš menší velikost bot než 36:
Ne, a pět už mi taky bylo.

Jsi hodně zkažená:
Jsem úplně čerstvá. Kromě hodin matiky, ty se nepočítají.

Napiš 6 lidí který maj pokračovat v tomhle řetězáku??
Existují mnohem lepší techniky, jak si nadělat nepřátele :D

A co dál, (doktore)?

2008-01-22T21:35:00.000+01:00

Tak se konečně dostávám k tomu, k čemu blog obyčejně sloužívá. A to konkrétněji ke svým psychickým pohnutkám, hnutím, triviálním problémům (haha, jak jsem to dopadla). Taky už jste to jistě zažili, čili vás pravděpodobně následujícím výlevem nepřekvapím.
Co má bezbranná a nevinná dívka, vláčena trendem moderních názorů na vztahy (a to ač sama v podstatě staromódní - "v podstatě" je tu ovšem docela zásadní), takže co má taková dívka dělat, když vidí, vnímá a hlavně cítí zájem někoho opačného pohlaví, ale přitom si je takřka jista, že ani ona, ani příslušník samčího druhu první krok prostě neudělá ? A obzvlášť, když to není první případ, to by prostě každého nutně muselo dovést k šílenství (vynecháme tu srdceryvnou část o tom, že ti, kdo se říct nebojí, jsou povětšinou sportovci (a k tomu tupí) a to je záležitost na velmi krátkou dobu). Tak, teď si navíc představte, že tahle staromódní dívka je zvyklá si o věci říkat, pokud je chce. A proč to neudělá v takových případech? Protože je umíněná, tvrdohlavá a v neposlední fázi i vzteklá, pokud věci nejdou tak, jak by si to představovala. Ano, pravda, beru v úvahu i věci jako nový věk a rovnoprávnost se vším všudy, jenže některé věci by prostě podle mého měly zůstat tak, jak byly a mají být. Proč si lidé nejsou schopni říct o to, co chtějí? Proč se tak často zůstává jen u náznaků? A jak vlastně může kdokoliv vědět, že to jsou opravdu ty správné náznaky, a ne něco jiného?
Fajn. Máte neopakovatelnou šanci zúčastnit se ankety, jejímž hlavním tématem je přesně to, o čem tu celou dobu píšu. Jak poznat, že to není jen čirá náklonnost bez jiných úmyslů? Má člověk čekat do nekonečna nebo udělat ten pověstný "první krok" a riskovat, že bude za blázna - vrchního vykladače věcí, které nikdy neexistovaly, snad jen v jeho fantazii? A to je to, oč tu běží. Proto snad zůstáváme u bezpředmětných a nicneříkajích náznaků? Budu vděčná za jakýkoliv názor do komentů. A tím pro dnešek končím. Au revoir.

Snad ne příliš dlouhé a nudné pojednání o nugátu, dlouhých šálách a jiných skorohloupostech

2008-01-14T16:22:00.000+01:00

Předem se omlouvám veškerému nugátu na světě, všem dlouhým šálám a hloupostem, jenž jsou hrdé na to, že jsou hlouposti a já tu oslabuji jejich význam všeobecně, přínos ke kultu zbytečnosti pak zejména.

Na světě existuje spousta věcí, bez kterých by se člověk klidně obešel, jediný problém spočívá v tom, že se bez nich obejít nechce. Například plnící pera, růžové oleje nebo větrné elektrárny. Co na tom. Mnohem horší jsou ty věci, bez kterých by se člověk obešel bez nejmenší úhony a co víc, on je ve svém světě vůbec nechce. Ale stejně se jich nezbaví, ať dělá co dělá. Například já bych já bych nejraději vymazala čtyři pětiny svých hodin matematiky (zvlášť cvičení z matematiky, to nenávidím obzvlášť) a valnou většinu zeleniny, kde výjimku tvoří pár listů salátu a dvě tři rajčata ročně, a nahradila je hodinami cizích jazyků a barevným sladkým ovocem. A to je přesně ten důvod, proč je občas lepší nechat si své myšlenky pro sebe, jinak by 95% světa nabylo dojmu, že jsem nejen malinko zvláštní, ale velmi divná. Zbylých pět procent obsahuje hluchoslepé – odezírání ze rtů je zákeřná věc. Mnohem zákeřnější je ale nugát, protože mě nutí dělat zvláštní věci, jako například psát článek, na který jsem původně neměla vůbec náladu. Už samotné slovo nugát je fantastické. Takové mírně rozplizlé a celé obalené jakýmsi prapodivným povlakem (časem přijdete na to, že je to cukr, ať už přežvykujete v podstatě cokoliv a myslíte přitom na nugát). Jediné, co na něm nemám ráda,je tvar, ve kterém se prodává. Chápejte, je to stejné jako s čokoládou. Podle mého by měl být buď v malé krychličce, aby se dalo zároveň cumlat a mluvit, anebo ve velkém kvádru, kvůli okusování. Nesnáším tyhle jednou-hlodni-kvádry. Což mi připomnělo pro změnu knihkupectví. Vždycky mě fascinovaly ty úhledně srovnané řady knih. Já jsem naopak velmi neuspořádaný člověk (nikoliv tak nepořádný, i když, těžko soudit). Poslední dobou jsem si oblíbila kombinaci určitého trička s dlouhou šálou omotanou kolem krku. Vypadá to velmi neuspořádaně, neboť jsou mi vidět jen holá ramena, a to je fér. Je spravedlivé upozornit lidi na to, co mají ve skutečnosti před sebou. A pokud se dají zmást, je to koneckonců jejich chyba, že? Á, ještě něco k minulému roku. Fakt nechápu lidi, co si myslí, že se během sekundy zcela obrátí jejich život k lepšímu. Půlnoc jako půlnoc, že se mění nějaký letopočet, co mě je do čísílek - jediná věc, docela ráda si pročítám horoskopy, ale jen ty čínské plus ty, které vidím poprvé. Každopádně nevěřím, že by se po deci vína a spršce barevného ohně mělo něco extra měnit. Atmosféra je to hezká, jistě, ale tu dělají lidé. Co se týče mě, s minulým rokem jsem spokojená, stejně jako s předminulým, předpředminulým,… Byla to směsice radosti, bolesti, bolesti v rouchu radosti, sem tam okořeněno směsicí apatie, nadšení, otrávenosti, stresu v minimálním množství, ... Takže já mohu jen doufat, že mé dny se budou stále podobat dnům předchozím, vylepšením se samozřejmě nebráním, jenomže ono to bývá vždycky něco za něco. Tedy, většinou. I vám další dny plné štěstí, té omáčky kolem, ale hlavně emocí .

Kázání

2007-12-28T23:56:00.000+01:00

Nový farář byl před svým prvním kázáním tak nervózní, že skoro ani nemohl mluvit.Příští neděli, před druhým kázáním, se zeptal přítomného arcibiskupa, co má dělat, aby se uvolnil. Ten mu poradil:
"Kápněte si do vody trochu vodky,uvidíte, že po pár hltech budete trochu klidnější." Farář poslechl a skutečně, cítil se tak dobře, že by dokázal mluvit i ve vichřici. Po bohoslužbě se vrátil do sakristie, kde našel lístek od arcibiskupa: Vážený Otče:
Příště si nalijte vodku do vody, ne vodu do vodky. V dalším připojuji pár poznámek, aby se neopakovalo to, co jsem viděl na dnešní mši:

Na okraj kalicha není nutné dávat kolečko citrónu.
Ty kabinky v boční lodi jsou zpovědnice, ne toalety.
Snažte se neopírat o obraz Panny Marie,a už vůbec ji nemusíte objímat a líbat.
Máme 10 přikázání, ne 12.
Apoštolů bylo 12, ne 7, a žádný z nich nebyl trpaslík.
Našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Apoštoly nenazýváme "JC and His Boys".
Ježíš Kristus byl pomazaný, nikoliv namazaný.
Svatému Kříži neříkáme "Velký Téčko".
David porazil Goliáše prakem a kamenem, není pravda, že by ho "dojebal", ani mu nedal "lekci na kterou do smrti nezapomněl".
Jidáše neoznačujeme za "zkurveného zmrda".
Svatého Otce se nesluší nazývat "Papa Ratzi". (slovní hříčka: Ratzinger je příjmení Benedikta XVI. + auto, ve kterém papež jezdí, se lidově nazývá papamobil)
Bin Ládin neměl prsty v Ježíšově smrti.
Svěcená voda je na požehnání, nikoliv na osvěžení zátylku.
Nikdy se nemodlete vsedě na schodech před oltářem.
Hostie nejsou chipsy, tedy je nepřikusujeme k vínu, ale rozdáme věřícím.
Věřící vhazují příspěvky do pokladničky dobrovolně, nápis: "Vaše spropitné je můj plat" je tedy na pokladničce zcela zbytečný.
Hříšníci půjdou do pekla, ne do pi*i.
Při otčenáši je možno zvedat ruce k nebesům, ale ne se kývat do vlny.
Vaši iniciativu, aby si všichni přítomní zatancovali, hodnotím kladně,ale dělat vláček po celém kostele, to nemusíte.

DŮLEŽITÉ: Ten, co seděl v koutě u oltáře, a o kterém jste tvrdil,že to je "buzík v sukni" a "transvestita bez mejkapu", to jsem byl já. Doufám,že do příští neděle tyto nedostatky napravíte. Jinak, na druhé kázání to bylo celkem dobré. S pozdravem, Arcibiskup.

2007-12-17T15:17:00.001+01:00

Vánoce. Všichni je přece milujeme, že? Hahaha. Kdybych byla věřící nebo něco takového podobně omezujícího, poděkuju bohu, že už jsou za mnou. Takhle děkuju svému diáři, nejspíš mu věnuju nějakou hezkou nálepku. Rok co rok se opakuje stále ten stejný scénář, jen se sem tam dopíše pár hrůzyplných scén. Každoročně se naštvu a každoročně se poté cítím provinile, že bych mohla být milejší aspoň jednou, nebo jak to říct. Ve chvíli, kdy se přehoupne desátá hodina druhého slavícího dne, začne se debatovat o tom, kdo z nás má nemožné vlasy, chodí nevhodně oblékaný, a tak dále. A celé tohle se potom vezme, zmačká do kuličky a hodí směrem ke mně. Fantazie. Neříkám, že by mi Vánoce vyloženě vadily, to zase ne. Mám ráda ty přípravy, ačkoliv letos jsem necítila tu správnou atmosféru, ale možná je to jen tím, že jsem se na nich z větší části podílela.Chci říct, víc než bylo obvyklé a že to byla alespoň polovina celkové práce, co jsem udělala. A pak, nevím čím to je, ale chtělo se mi celé letošní Vánoce prospat. Pravděpodobně za to mohly ty občasné návaly vzteku a za všechno může podobnost povahy mé s podobou povah poloviny ženské části naší rodiny. Možná by všechny svátky měly mít posuvné termíny, aby si každý mohl sám určit, kdy mu to nejvíce vyhovuje. Bylo by to určitě příjemnější (aspoň pro mě) a praktičtější. Jednoduše byste jednoho dne vstali, venku by zrovna sněžilo (což čtyřiadvacátého zřídkakdy hrozí), vám by bylo skvěle, svolali byste příbuzné, koupili lososa od strýčka Tesca (vážně se mi nelíbí ty kádě s rybami, ať si říká kdo chce, co chce, přijde mi to kruté) a všechno by bylo nenásilné, bez stresu a jakékoliv atmosféry. Naskýtá se dilema ohledně stromku. Osobně mi přijde jako naprostá zbytečnost zabít strom kvůli jednomu, dvoum, třem dnům. Na druhou stranu, umělý stromek nijak nevoní, pokud na něj nenacákáte vonný olej (a ten jde docela špatně dostat z koberce). To by určitě spravil kvalitní velký květináč a sazenice nějakého jehličnanu. Přesně k tomuto řešení přistoupím hned, jak se odstěhuju někam do vlastního (což je ještě hodně daleko) a první tři měsíce nedám nikomu adresu, z domu budu vylézat minimálně a když už, na všechny sousedy budu vrhat divné pohledy, čímž si zaručím, že mě v budoucnu nebudou otravovat . Protože co se týče sousedů, máme opravdu ohromné štěstí. Sousedku, která nemá nic lepšího na práci než sledovat naše dveře, pohoršeně vylézat na chodbu kdykoliv si někdo z nás dovolí si někoho pozvat (což v praxi znamená, že tráví polovinu života pokulháváním po schodech ) a roztahovat své krámy po celém patře, a jejíž nejoblíbenější zábavou je zvonit v sobotu poránu aby mi dvacetkrát položila tutéž (libovolnou) otázku, než pochopí děsně složitou odpověď (většinou vybírám z intervalu ), tu bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Nebo spíš ano. Biologická válka. Tak a teď, když jsem konečně vypsala veškerou žluč, můžu jen doufat, že mi to pomohlo
P.S. : Obecně platí - čím více smajlíků, tím hloupější text. Právě proto se jejich počet ve článcích na tomhle blogu neustále stupňuje. Jednoduchá rovnice.

Luf luf, Johnny

2007-12-16T23:58:00.000+01:00

Včera jsem byla u kamarádky na DVD večeru a konečně, konečně jsem viděla Mrtvou nevěstu. Jestli existuje někdo, koho bych obdivovala víc než Tima Burtona, pak je to Johnny Depp Moje láska k němu je nekonečná, horoucí a bezmezná (tedy bezmezná v mezích, rovná se přibližně tak, jak můžete zbožňovat celebritu). Na druhou stranu jsem si v jednu chvíli připadala vážně úděsně. Znáte ty americké filmy (které se svou podprůměrnosti probourávají Luciferovi do koupelny), kdy hrdinka (opravdu trefné slovo, tch) sedí před televizí s obrovským kýblem zmrliny a lžící velikosti nikoliv lopaty, ale bagru, kouká na telenovelu a dehydratuje oči, přičemž jí řasenka teče v proudu podobném téru po obou tvářích? Jestli ne, gratulujte si a přestaňte tohle číst. Přesně takhle jsem až na pár malých detailů vypadala ( mínus líčení ála klaun, zmrlinová hora a nejlepší přítel horníka). To při scéně, kdy Emily se smutným výrazem ve své polorozpadlé tváři prohlásila: "Miluju tě, Viktore. Ale nepatříš mi." (mluvila anglicky, takže to znělo mnohem méně pateticky). Želva zelená by se v té chvíli mohla prohlásit za mou pokrevní sestru (počítám, že tohle prohlášení mě bude ještě hodně mrzet ^^ ). Teď mi to připadá trochu směšné. Nevěřím v "nešťastnou lásku", jen ve špatný výběr. Zato věřím v animované filmy a jejich kouzlo Co je však horší, naši učitelé věří v pozdní příchody, nechcete jim to někdo zakázat? Chci spoustu pravomocí pro nadějné studenty. Moct jim tak ukázat, zač je toho omluvný list popsaný dvaceti daty a u každého "Zaspala"... Pravděpodobně z toho bude nový rekord. Už se někdo proslavil tím, že by spal? Asi ne. Ach jo, někdo by je měl seznámit s pojmem zimní spánek...

I HATE C++

2007-11-20T21:11:00.000+01:00

Kdysi jsem si myslela, že neexistuje nic nudnějšího, než Pascal. Mýlila jsem se. Existuje. Jmenuje se to C++ a největším nedostatkem tohoto programu je, že u něj není upozornění: Pozor! Nebezpečí úrazu v důsledku klesání hlav na klávesnici. Způsobuje velmi tvrdý spánek.
Já nejsem technický typ a bez mučení se k tomu přiznávám. Mučení se stejně tak jako tak nevyhnu, neboť Třetí-písmeno-v-abecedě-jenž-se-mi-protiví-jak-názvem-tak-obsahem máme procvičovat další dva týdny
Moc ráda bych napsala něco ve smyslu, že kdo tráví denně sedm hodin ve škole, určitě mě pochopí. Ale neříkala bych pravdu, protože kdo nemá třetí úterní a čtvrtou středeční vyučovací hodinu informatiku, ten mě tedy zcela určitě nepochopí. A i tohle je dost nepřesná definice a já musím okruh spřízněných duší ještě zúžit. Takže...každý, kdo má hodinu informatiky ve stejnou dobu jako já, se stejným programem a stejným vyučujícím, ten ať ode mne očekává kondolence nebo něco takového.
Nedávno jsem výjimečně poslouchala výklad matematiky a dozvěděla jsem se, že kdo nechápe minulou kapitolu, měl se teď hodit marod, aby si tu (rovná se v hodinách matematiky), chudáček, nepřipadal zbytečný a přebytečný. To si připadám docela pravidelně, tohle mě nerozhází. Ovšem v kombinaci s horou nesmyslných příkladů na téma Zadej to a to/ Načti to a to/ Vyber z tohohle tohle/ A tak dále podobně ... velmi ráda bych ze sebe na určitou dobu udělala hotel pro viry a bacily ( Prostorné a čisté pokoje se snídaní - buňka sem, buňka tam - v ceně ). Ale to by během posledních dvou měsíců byl už třetí týden, to by asi nešlo Vůbec mám teď nějakou sníženou obranyschopnost, nejspíš jsem nepila dost Actimelu a bůh jogurtové kultury se na mě zlobí.
Díkybohujogurtovékultury *šplh šplh*, že tahle hodina má jen pětačtyřicet minut, jinak bych nejspíš dopadla nějak takhle ----------------->

Wüstenrotu a jemu podobným odzvonilo

2007-11-19T23:51:00.000+01:00

Už to není příliš aktuální, ale snad mi odpustíte

Propagace Nebelu

2007-11-18T22:10:00.001+01:00

Všichni milujeme Nebelvír, že ano? ^^; Berte to s ohledem na mé grafické umění, dá se říct, že jsem začátečník... jinak je to wall 1024x768, pokud jsem nebyla tak šikovná a nenahrála (j)sem tu původní verzi...

Žvahlav

2007-11-18T21:34:00.000+01:00

Ačkoliv se většinou nacházím ve stavu střízlivém, tedy střízlivém na mou osobu (což neznamená, že bych byla neustále mírně pod vlivem, jak se někteří jedinci mylně domnívají), rovná se za absence psychotropních látek v mém organismu, přesto se tahle báseň zařadila mezi mé oblíbené. Její autor - Lewis Carroll (což byl beztak jeho pseudonym) - sice prý Alenku pod kokainem psal (tedy ne že by si ho pověsil nad stůl a začal pod ním psát, nýbrž si šňupnul), ovšem osobně by mě zajímalo, jestli pod vlivem kokainu byl i překladatel (konkrétně Jaroslav Císař). Což v podstatě myslím jako lichotku, jeho překlad zbožňuju.
Blendy opět stvořil tým já + PS, podklady pro ně z Deviantartu.

Žvahlav

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

«Ó synu, střez se Žvahlava,
má zuby, drápy přeostré;
střez se i Ptáka Neklava,
zuřmící Bodostre!»

Svůj chopil vorpálový meč,
jímž lita soka vezme v plen,
pak used v tumtumovou seč
a čekal divišlen.

A jak tu vzdeskné mysle kles,
sam Žvahlav, v očích plameny,
slét hvíždně v tulížový les
a drblal rameny.

Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpálný meč spěl v šmiku a let.
Žvahlava hlavu za opas
a už galumpal zpět.

«Tys zhubil strastna Žvahlava?
Spěš na mou hruď, tys líten rek!»
«Ó rastný den! Avej, ava!»
Ves chortal světný skřek.

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

P. S. : Žvahlava (jinak taky Tlachapouda, Hromoplka nebo Jabberwockyho) tu mám ve dvou verzích, sami si vyberte, která je vaší osobnosti bližší ^^ Zlaté střední cesty nevedeme.

Fanfáry, prosím

2007-11-18T20:25:00.000+01:00

Venku je chladno a pravděpodobně to má na lidi negativní vliv. Možná, že na většinu ne, ale na mě zcela určitě. Toho je nezvratitelným důkazem tento příspěvek, a co víc, že jsem pod ním podepsaná já. Nikdy jsem si nemyslela na zakládání blogu, ne, vážně ne ^^ Bylo období, kdy jsem se nudila (ach jo, kde jsou ty časy sladkého nicnedělání, respektive časy nicnedělání pro mne vesele trvají dodnes, ovšem tenkrát to ještě nikomu nehrálo G dur na nervy), jistě, jenomže jsem veděla, že na nic dlouhodobějšího jednoduše nemám povahu. Tím nechci říct, že by má povaha během toho roku a půl získala na zodpovědnosti a snesitelnosti, o tom mám sama vážné pochyby, a co teprve lidé mně blízcí, ale tak mě napadlo, proč své názory nepublikovat veřejně ^^ (OK,moje snaha si to vymluvit byla nulová, neboť důvodů by se zajisté našla spousta - například hned několik paragrafů našeho zákoníku, dle kterých jsou některé mé názory žalovatelné) A tohle je výsledek. Mimochodem, to růžovofialové vlevo je můj pokus o avatar, a kdyby náhodou někdo toho blondýna nepoznal, napovím, že je to Mello z Death Note. Původní obrázek samozřejmě není můj, kdybych si sem chtěla dávat obrázky svoje, pojmenuju to tu "zelí" a umístím je sem jako strašáky. Každopádně, konečný výsledek můj je, za vydatné pomoci PS (pro neznalce rovná se Photoshop). Autorům toho skvělého programu ovšem děkovat nebudu, protože za á se mi spouští pomalu - PSko, nikoliv autoři, s těmi se nespouštím - a za bé nikdy si nemohu být jistá, ze které země dotyční autoři pochází (tím bych si mohla podkopat svoji zaujatost proti některým národům, abyste rozuměli).

Chibi in Wonderland

Nářek nad zkázou mých nervů, ó díky ti ,dopravní podniku města Brna

*brečí štěstím*

Manifest 2010

Depresárium

No climax, no point, no meaning. A ještě bez bišíků.

Mrháme časem

Advík 2010

Nabari no Ou

Výlev číslo nevím

Ai no kotodama

Jigoku shoujo Mitsuganae

Jigoku shoujo futakomori

Jigoku shoujo

Obsese

Fruits basket

Akicon 2009

MAniFest 09

(nechcete mi někdo vymýšlet nadpisy?)

KYAAAA!!!

Žblept žblept žblept 2

Žblept žblept žblept

Mon amour ^^

Co víc dodat...

Záchvěv aktivity

Noční sršni, boty a jejich otevírací doba

O ničem (proč to nikoho nepřekvapuje? ^^ )

Co nezlomíš přes koleno, lámej přes páteř...

Prchavé chvíle

Následky trvalé...

Zamítá se!

Adios, amigos!

Večer na Melodce a óda na skupinu, jejíž dokonalost Youtube nepochopilo, takže vám při zadání jejího jména vyjede spousta odkazů na videa s Pokémony

Nezapomenutelné chvíle v MHD aneb O splnění mých životních snů

Co mi zalévá monitor

Co den dal a vzal

Řetězák...

A co dál, (doktore)?

Snad ne příliš dlouhé a nudné pojednání o nugátu, dlouhých šálách a jiných skorohloupostech

Kázání

Luf luf, Johnny

I HATE C++

Wüstenrotu a jemu podobným odzvonilo

Propagace Nebelu

Žvahlav

Fanfáry, prosím

brečí štěstím