Manifest 2010

Upozornění: článek obsahuje příznaky těžkého fangirlismu, časovou nesouslednost, nesmysly a stylistické chyby.

Letošní manifest byl přinejlepším stejně dobrý jako ten minulý, oproti loňsku však přinesl pár nových poznatků:

1. Člověk by nikdy, ať už je situace jakákoli, a za nic na světě neměl opouštět kinosál po osmé večerní, protože ve chvíli, kdy to udělá, bude na něj seslána Pivní kletba a:

a) jeho místo na spaní bude uzmuto stvořením neurčitého pohlaví, které nejenže bude celou noc oslintávat a lepit se na kamarádky člověka, ale navíc tímto hanebným činem připraví dotyčného o možnost podělit se se svojí životní láskou o jeden spacák v místnosti, kde pára od pusy pouze vychází, ale nezamrzá do rampouchů

b) vystaví se útoku silně podnapilého lovce žen, který se nezdráhá zkoušet své metody ani na židli, která přes sebe má náhodou přehozenou dámskou bundu

2. Vyměnit krev v žilách za etanol má svoje výhody – poznáváte spoustu nových lidí stále dokola a taky vám nikdy nedojdou konverzační témata, protože je můžete co deset minut recyklovat. Být na opačné straně takového rozhovoru a nemít v sobě taky sud piva už tak příjemné není, ale co se dá dělat.

3. Nedávat ke jmenovce zároveň vytištěný program má svoji logiku, když definitivní verzi hodláte ošéfovat až za chodu. S trochou štěstí bude většina účastníků v takovém stavu, že si toho ani nevšimne XD

Program byl nakonec skvělý, ačkoli jsem se ho neúčastnila ani z poloviny tolik, jak jsem původně zamýšlela.

Ačkoli jsem se oproti loňsku vyspala přímo královsky a vstávala jsem až ve tři čtvrtě na šest, na nádraží jsem stejně dorazila pozdě. Přesně o minutu, a protože jsem Soru s Nely mezi bandou bezďáků, co v hale trávili noc, nikde neviděla, vyděsila jsem se a bezmála utíkala na nástupiště (což je mimochodem úctyhodný fyzický výkon na někoho, kdo si už tři roky opatřuje uvolnění z tělocviku).

Když už jsem málem podlehla osvobozujícímu nervovému zhroucení, vyšly holky z podchodu s tím, že si kupovaly jídlo a mně o pouhou půlhodinu později došlo, že to byla přesně ta věc, kterou jsem ráno taky chtěla udělat. Naštěstí se nade mnou slitovaly a věnovaly mi čokoládový croissant, kterým jsem si umně přetřela make-up po celém obličeji.

Cesta ve vlaku ubíhala poměrně rychle za střídavého uměleckého přednesu Bravíčka, který nakonec donutil našeho jediného spolucestujícího vystoupit o tři stanice dřív (nebo se tak aspoň tvářil). Nově nabyté soukromí jsme oslavily zatažením záclonek a hrou našeho oblíbeného RPG, a než jsme se nadály, byly jsme v Ostravě. A pak přišla chvíle pro Nelyino navigování.

Protože ČD (Čekáš dlouho? Čekej Dál, Času Dost) k nám ten den byly milosrdné a my přijely o pouhou čtvrthodinu později, libovaly jsme si, jaké je to štěstí, že autobusy oproti minulému roku jezdí dvakrát do hodiny. Jako správní turisti jsme si stouply na tu samou zastávku, odkud jsme odjížděly loni, a se slabým pocitem údivu, čím to bude, že my jsme na zastávce samy, kdežto naproti je chumel lidí, jsme čekaly na autobus. Přijel, prakticky prázdný. Celé natěšené jsme nasedly, rozvalily sebe i zavazadla, a spokojeně jsme si ujížděly přesně tu jednu zastávku na konečnou.

Zatímco zastávka u nádraží je krásná, nová a udržovaná, dokonce s obchodem coby kamenem dohodil, stanice Svinov mosty je to nejbezďáčtější místo na světě s výhledem na pár olezlých plechových krabic s nápisem „zavřeno“ a jednou čekací budkou, která slouží jako záchod už několika generacím. Tam jsme strávily naplňující půlhodinku plnou křečovitého svírání zavazadel a modlení se, aby nám proboha vystačila jízdenka.

Po příjezdu jsme prošly registrací, zabraly místa na spaní (nebo si to alespoň myslely) a zatímco holky šly sledovat program do sálu, já vynaložila veškeré úsilí, abych se nepozvracela nervozitou při rozhovoru se svojí životní láskou. Byla jsem dokonce pozvána na pivo =3

Na oběd jsme šly do hospůdky naproti, kde nás přivítaly známé obličeje štamgastů. Nejenže nám pozornost našich oblíbenců přebrala banda cosplayerů, ale navíc byl náš oblíbený nekuřácký salónek zabraný bandou důchodců – a moc bych za to nedala, že je tam s menším úplatkem posadila servírka, která měla z naší přítomnost podobnou radost jako já z CEnta.

Následovaly dvě přednášky, ale vzhledem k tomu, že si ani jeden z přednášejících nesundal košili, nemá moc smysl je rozebírat. XD

Grekova přednáška měla zajímavé téma, ale diskuze po nějaké chvíli sklouzla k imho nepříliš šťastným tématům, protože kde má kdo známé, to je čistě jeho věc, a nikdo nemá morální právo vnucovat mu svoji komunitu (ať už se mu zdá sebelepší), natož se o tom pak hádat. Naštěstí mi pak Taylor nabídla svoji mužnou hruď, což vyrovnalo veškeré nedostatky přednášky, a nepodstatný detail, že si to ani nepamatuje, tomuto aktu lásky pranic neubírá <3

Když jsme byly na večeři, vypadala číšnice jako po osmi směnách v kuse a rozhodla se nás vyhladovět tím, že všechno naše jídlo strčila před Nely. Se Sorou jsme se nechaly ošálit tím, že nám Nely nechala nějaké zbytky, a svěřily jsme jí naši snídani v podobě sýra. Už jsme ho neviděly. XD Taky jsem se u jídla dozvěděla od Taylor, že jistý odporný Cent s rozcuchanými větvičkami pomluvil její náušnice, které jsem čistě náhodou dělala já. Už pracuju na atomovce, pomsta bude sladká.

Po zdravotní procházce s holkama a filmu jsem zaparkovala u Taylořiného stolu, kde se mi dvěma větami podařilo zbavit svého rivala, a zůstala jsem tam asi do tří do rána. Protože moje místo na spaní už v té době bylo dávno zabrané, šla jsem strávit noc do DDR místnosti, ale byla to hrůza hrůz a tahle noc mě bude pronásledovat ve snech ještě další čtyři měsíce. V místnosti bylo mínus dvacet stupňů, podlaha z ledu a náš soused měl černý pásek v karate a během noci pilně trénoval na svůj další zápas. Jeho pohorky ve svém obličeji cítím ještě teď. Tímto bych ráda poděkovala Taylor, že byla mým Yettim v ledové pustině (což je hrozně romantická fráze a kdo to v tom nevidí, s tím si to osobně vyřídím), a upřímně doufám, že se jí podařilo z kabátu seškrábat všechny moje sliny a vlasy.

Ráno jsem vstala okolo půl osmé, chvíli se vzpamatovávala ze svých omrzlin, a šla najít holky. Sora ještě vyspávala v náručí toho tvora, co mi zalehl místo, a já skončila společně s Nely, Taylor a Sušenkou na strategickém místě poblíž dveří. Na Taylor měla včerejší společnost lesního tvora blahodárný účinek, protože její kůže chytila barvu smrkových věchýtek, ale celý dojem elfské blazeovanosti a moudrosti shodila výhružkami, že nám na zeleno ohodí taky naše oblečení.

Poté, co jsme vyprovodily Taylor na autobus, padl návrh, že se na zpáteční cestu připojíme k brněnským otaku. Rozloučila jsem se s nově nabytými známostmi, z nichž si mě polovina nepamatovala a druhá vypadala, že jestli se bude muset zvednout ze židle, poznám, co bylo včera k večeři, a šla absolvovat cestu, ze které si nepamatuju skoro nic krom toho, jak se mi holky smály, že ve spánku vypadám jako hrozný emo. Moje chrápání naštěstí přehlušilo drkotání vlaku, takže nikdo nevolal policii kvůli teroristickému útoku, a celý Manifest byl zpečetěn fotkou na brněnském nádraží, kde vypadám jako obvykle děsně, takže se ani nebudu obtěžovat ji sem dávat a nechám vás se zasmát pouze nad tou představou.