Nabari no Ou

První mangou, se kterou jsem v životě setkala, byli Boys next door. Po přečtení jsem půl hodiny zírala do prázdna a brečela, tak velký to na mě v těch dvanácti, třinácti letech udělalo dojem. Od té doby jsem narazila na dvě další díla, která se mnou zacloumala podobným způsobem, prvním je Nana (která rozbrečela snad každou holku) a druhým Nabari no Ou.

Příběh začíná setkáním s roztomilým chlapcem Rokujou Miharuem, který ve svých patnácti letech nemá na svět žádné zvláštní požadavky a místo rvaček raději pozoruje berušky. Bez ambicí či jakýchkoli snů apaticky proplouvá životem a snaží se na sebe příliš neupozorňovat. Jeho život plný pomáhání malým stařenkám přes přechod a zdvořilých konverzací s nudnými přáteli svých pěstounů by byl o moc jednodušší, kdyby ho neustále nepronásledoval jeho optimistický spolužák Aizawa Koichi, s úsměvem, který byste nesundali ani škrabkou na brambory, a nabídkou vstupu do sporotvního klubu, jehož dosavadními členy jsou onen zmiňovaný spolužák a Miharuův učitel Thobari Kumohira. Vzhledem k tomu, že Kumohira nasazuje blush a přechází do slintacího módu kdykoli se Miharu objeví v jeho zorném poli, necítí náš hlavní hrdina žádnou potřebu se v takovém spolku angažovat.


Když už to skoro vypadá, že Miharuův fanklub má smůlu a všechny Kumohirovy návštěvy v jeho restauraci vyjdou nazmar, přepadne Rokujoua tajemný ninja. Než mu stačí nacpat shurikeny do všech tělesných otvorů a k tomu vytvořit nějaké navíc, objeví se Koichi, překvapeného Miharu čapne do podpaží a následně mu vysvětlí, kdo vlastně je a proč po něm ninja tolik toužil.


Kromě světa normálních lidí existuje ještě jeden svět, svět Nabari, ve kterém žijí ninjové, a o kterém běžní lidé nemají ani tušení. Nabari se skládá z pěti vesnic, z nichž každá má svůj svitek se skrytou technikou (hijutsu), která svému uživateli umožňuje používat nějakou übercool schopnost, samozřejmě za odpovídající cenu. Ne všechny vesnice si však dodnes zachovaly svoji původní podobu - jedna se proměnila v důstojnou internátní školu, další v poměrně slušně velkou firmu, a poslední představuje čirou náhodou právě duo Miharuových stalkerů. Důvod, proč je Miharu v Nabari tak známý a oblíbený, je fakt, že si jeho tělo vybralo k pobytu nejstarší hijutsu, Shinra Banshou, což je jakési ultimátní vědění a ultimátní schopnost, milion v jednom, prostě nekupte to. Miharu sice o žádné hijustu nestojí, ale klást odpor mu nestojí za tu námahu, tudíž pošukům vše odkývá, včetně jejich skvělého plánu udělat ho vládcem Nabari, k čemuž mu dopomůže bůh a nasbírání všech pěti svitků (gotta catch 'em all). Nejdůležitější částí plánu je nikdy nepoužít Shinrabanshou, neboť je známo, že po naplnění přání svého majitele okamžitě přejde do někoho jiného a původní tělo zanechá v poněkud mrtvém stavu.



Tím jsem naspoilovala obsah prvního dílu. Hned ve druhém se ke skupince přidá ještě dívka jménem Shimizu Raimei s původním cílem poměřit síly s Shinrabanshou, avšak blazeovaný budižkničemu Miharu ji okouzlí natolik, že se skupinkou zůstane. Tím máme partu kompletní a dalo by se celkem logicky očekávat, že v následujících pětadvaceti dílech bude velkolepě popsána epická cesta Rokujoua na trůn, lemována o chlup vyhranými souboji s ostatními vesnicemi.

A tady mi tvůrci vytřeli oči.

Nabari no Ou totiž oproti všem mým předpokladům nebylo akční komedií, ale shounen-ai dramatem s nádherně propracovanými charaktery, příběhem, a vztahy. Zvrat nastává ve chvíli, když se Miharu poprvé setká s Yoitem, uživatelem skryté techniky vesnice Kairoushuu, která mu dovoluje ovlivňovat životní energii druhých, avšak zároveň se živí z jeho vlastní. Yoite má jedno velké přání - chce, aby celá jeho existence byla vymazána, a jediným člověkem, který mu v jeho naplnění může pomoct, je Miharu. Miharu, kterému je celý svět ukradený a nějaké hledání smyslu života už dávno vzdal, protože pochopil, že život obecně žádný smysl nemá, se rozhodne Yoitemu pomoct, protože - jak tvrdí - v něm našel sám sebe. Miharu, kterého se kvůli Shinrabanshou snaží využít úplně každý včetně těch, co si hrají na jeho přátele, najde svůj smysl života v Yoitem a rozhodne se udělat vše pro to, aby mu přání vyplnil - ať už je jakékoli.


Nabari no Ou prostě nemám co vytknout. Příběh je nádherný, animace opravdu pěkná, hudba hezky podkresluje situace a charaktery jsou jednoduše dokonalé. Všechny mají svoje sny, cíle, klady i vady, a hlavně šrámy na duši, na které já jsem zvlášť zatížená <3. Opening je na všech 26 dílů jeden a zůstává mu pěkná optimistická nálada školního anime, která se v anime hezky pomalu potápí, až vám opravdu zbude jen ta minuta a půl, která vám dodá naději, že by to nemuselo skončit tak špatně. První ending je pěkný, druhý dokonalý a já si ho masochisticky pouštěla pořád dokola ještě dva dny po dokoukání série.

Moje hodnocení: 10/10

K sepsání mě mimochodem donutila recenze na MALu (jinak dobré kousky nerada ničím sesmolením recenze, kazí jim to reputaci :D), kde to autorka srovnávala s Narutem. Nic proti Narutovi, ale s Nabari no Ou opravdu nemá kromě slova ninja a čísla pět opravdu vůbec nic společného.