Výlev číslo nevím

Je strašně fajn začínat příspěvek něčím ve smyslu „umřu“, ale to si nemůžu dovolit, protože neumřu dostatečně brzo na to, aby se mi vůbec vyplatilo se tou myšlenkou utěšovat. Má to něco společného s blbým nápadem a blbou fází měsíce, ale o tom jindy.

Zajímalo by mě, jestli se tyhle věci dějí jenom mně (v záchvatu skromnosti doufám, že ne). Jakože se vám třeba něco zdá a vy v tom snu máte něco udělat, ale než se k tomu dostanete, zazvoní vám budík, a tak splnění úkolu vesele přesunete do reálného života. Dneska jsem se spolužáka málem zeptala, jaký typ trenek si kupuje a v jaké velikosti. Já vím, že to nezní až tak hrozně, ale je to ten typ spolužáka, se kterým se dvakrát denně pozdravím a tím naše komunikace končí, tudíž jsem tak nějak došla k závěru, že ptát se ho na spodní prádlo by nemusel být ten nejlepší nápad.

A protože jsem dneska superšťastná, došlo mi to vteřinu předtím, než jsem to udělala. Díkybohu.

Dostala jsem doporučení do lázní. Moje křivka nadšení přesně kopíruje dlouhou svislou čáru. Nechte mě přiblížit vám můj tok myšlenek:

Yay, lázně, super! Nebyla jsem v nich už několik let! Kvííííík! -> Budu mít čas na tu tunu knížek, co si chci přečíst a nestíhám je. A uleju se ze školy… -> Nevím, jestli se chci ulít ze školy na tři týdny. Znamená to spoustu dopisování a jedovatých poznámek od Edy. Hm. -> Mají tam wifi? -> Zameškám kroužky. A určitě budu děsně osamělá. -> Sociální zařízení na chodbě?? Děláte si srandu? To přijedu s astma a odjedu s astma a bradavicema?

A tak dále. Vycházky i za nepříznivého počasí. Hehehe. To je přesně to, po čem celý život toužím. Pestrý program zahrnující karneval a besídky. Začíná mi být mírně těžko od žaludku. Vychovatelky. Míčové hry. Výlety. Cvičení dvakrát denně.

Lázně nerovná se rekreace? Žádné vyvalování se na sluníčku a ve vonných koupelích? Žádná tuna volného času, která se dá nejlíp využít čtením a poflakováním se po městečku? Neberte mi ideály. TT__TT

Taky mi přerostla ofina a já nevidím ani přijíždějící tramvaj. A moje skleróza je taky čím dál tím horší. A lenost. A taky chronická stěžovavost.

Tak mi držte palce, ať mi to aspoň někde vyjde s tím ubytováním. Opravdu je vlastní sprcha na pokoji takový luxus? To jsme to dotáhli.


A vlastně ne! Aspoň kvůli jedné věci stojí za to žít – po dvou letech vydali další kapitolu jedné mangy, jejíž jméno snad ani psát nebudu, protože by nikomu nic neřekla. No není to fajn?~