Večer na Melodce a óda na skupinu, jejíž dokonalost Youtube nepochopilo, takže vám při zadání jejího jména vyjede spousta odkazů na videa s Pokémony

Ano, předevčírem byl den Dé. Respektive večer Vé nebo možná až noc eN...co to vlastně zamená? Pro vás nejspíš nic, pro mě koncert na Melodce. A že to stálo za to.

Začalo to vlastně už ve škole, kdy se mě Helča asi desetkrát zeptala, zda opravdu jdu, že tam sama nepůjde. (Ovšem na originální obavu Zuzčinu, když měla jít poprvé do Brooklynu - Oni mě tam znásilní! - to opravdu nemělo). Desetkrát jsem ji ujistila že ano, že jsem vážně v posledních pěti vteřinách od posledního dotazu nezměnila názor...tak jsme si domluvily na třičtvrtě na sedm, sraz na České (největší dopravní uzel ve středu Brna, pro neznalé), k čemuž Verča trefně poznamenala, že je Hela naivní, když předpokládá, že dojdu včas, a radši si měla dát minimálně půlhodinu navrch s tím, že pokud je sraz v 19:15, já jsem tam v osm jako na koni.
Samozřejmě mi křivdila, protože zpoždění jsem měla jen pětiminutové. Celý problém spočíval v tom, že jsem si musela přelakovat nehty z barevného spektra na černou, vyhrabat ze skříně kalhoty, s čímž souviselo její kompletní přeskládání a tak dále, znáte to (ne? zvláštní...). Byla jsem takřka na pokraji psychického zhroucení, když mi hodiny ukazovaly půl a já pořád nemohla najít ty správné náušnice...nicméně, přežila jsem. Polovina laku mi skončila na bundě, ale kdo by se staral. Na Čáru jsem tedy dorazila takřka s předstihem, v 19:50. Dostalo se mi patřičného uznání, málem nás přejela tramvaj a my se vydaly na zastávku. Jely jsme tramvají pouhou stanici, další komplikace se objevila ve chvíli, kdy jsme stály na Kounicově a neměly tušení, kudy dál. Naštěstí si Hela přečetla na stránkách Melodky její přesnou adresu, což mě nenapadlo (Kdo by se staral, však se zeptáme.).
Pod příslušným číslem dvacetdva se želbohu skrýval celý areál, respektive taneční sál, jakási tělocvična, hospoda, lezecká stěna a spousta dalších úpadkových zařízení. Rozhodly jsme se počkat na nějaké další individuum nám podobné, že se na něj/ni nalepíme. Jako první kolem nás prošel hlouček jakýchsi hoperů a diskofilů, u kterého jsme správně odhadly, že pravděpodobně nejdou na gothic metal. Dále kolem nás prošel pán s notebookem, ale ten mířil na opačnou stranu, než jsme předpokládaly, že se bude Melodka nacházet. Vyšla skupinka slušně oblečených kluků, všichni ve fracích a s motýlky, čímž se přiznali k lekcím tance a my čekaly dál. Trpělivost růže a zpoždění přináší. Konečně jsme se dočkaly. Dva v kožených bundách, celí v černém, jeden měl na tašce asi třicet placek. Bezvadný! Naše nadšení nemůže pochopit nikdo, kdo neobjevil minimálně Tutanchámonovu hrobku. Chvíli jsme počkaly, pak jsme se jaly pronásledovat. Došli celých asi pět metrů a zamířili do hospody. Ejhle, chybička se vloudila. Po krátkém, trapném postávání před lokálem jsme se dohodly, že Melodka bude asi to nad hospodou a v nejhorším se tam hrozně ztrapníme, zaživa z nás vyjmou orgány a udělají si z nich džus, ať už tam bude kdokoliv.
Měly jsme štěstí. Vnitřnosti nám zůstaly, ba ni nehty nám nevytrhali. Nad lokálem byl pult a docela milý chlap, co nám sdělil ,že má nepříjemnou povinnost nás obrat o padesát korun českých. Podivily jsme se, cože jen padesát, inzerovali sedmdesát? Odpadla jedna skupina, naštěstí ne ta hlavní. Věnovaly jsme mu žádanou částku a on nám omluvným tónem řekl, že nás musí urazit razítkem. Kancelářským. Nevím, co přesně nám chtěl urážet, každopádně na Helčinu vnitřní stranu zápěstí obtiskl razítko s internetovou adresou Melodky, poté se vrhl na mě. Zřejmě jsem vypadala jako někdo, kdo bude v příštích několika minutách páchat sebevraždu, takže si razítko usmyslilo, že se napoprvé neobtiskne. Ani napodruhé. Je to docela nepříjemný pocit, když se vám do kůže zarejvá kus ostré, umělé hmoty. A zvlášť tak blízko žilám. Přežila jsem, pán přišel na inteligentní řešení - špatně se to popisuje, jednoduše razítko vysunul a obtiskl ho jen tak. Šly jsme se tedy usadit, kousek od pódia. Místnost byla perfektně vyzdobená a u stropu měla takové ty zelené sítě, co vypadají jako rybářské s kousky řas, ale nejsou rybářské a nejsou na nich řasy. Šly jsme si pro Kofolu pod dojmem, že razítko máme jako známku neplnoletosti. Chyba lávky, razítka se dávala všem, zřejmě nábor na emisty, či co. Čekání není moc příjemná věc, ale když je o čem mluvit, což je v podstatě neustále, je v pořádku i hodina. Rozebíraly jsme spoustu věcí, včetně toho, podle jakého klíče by se dali rozdělit kluci od nás ze školy. Dle výsledků největší část zabírají šampóni, což jsou kluci nudní, osvalení, s umělým úsměvem a kožešinkou u bundy. Další skupinou jsou áčáci (A je u nás matematická třída), což jsou šílenci se zálibou v logice, ale když zrovna nesedí nad nějakým příkladem, dá se s nimi rozumně promluvit. Občas. A pak je skupina elitní, výjimečná a ojedinělá - takzvaní honzisti (dle Honzy prvního, zvaného Metalisty). Ti se na škole vyskytují asi čtyři, možná pět. Jenomže jsou všichni v maturitním ročníku, rovná se příští rok úroveň naší školy značně poklesne. Po několika takových filozofických a intelektuálně náročných debatách konečně nastoupila kapela první, Tenebra. Zpívala česky, měla hezké texty, některé melodie i chytlavé a zpěvačka měla velmi dobrý hlas. Moc se mi nelíbilo osvětlení, ale s tím se nedá nic dělat. Taky jsme byly nuceny sednout si na parapet, protože zrovna před nás si stoupli ti nejvyšší lidé, co se v klubu nacházeli.
Čas přestávky. Ačkoliv jsem předtím tvrdila, že chlapi v sukních jsou úchylní a Helin ideál by byl dromedár ve skostských podkolenkách, na hrbu s kiltem, musela jsem uznat, že někteří opravdu stojí za to. Respektive některý jeden. Měl sukni dlouhou a jednoduchou, hojně oželezenou a ocíněnou, ale vypadalo to opravdu dobře.Nad ní měl pyramidový pásek a volnější černé tričko. Paráda. Kupodivu ani v kombinaci s dlouhými vlasy ten kluk nevypadal jako transvestita, naopak. Došla jsem nám pro Frisko, prodavač se vůbec nezajímal o to, kolik mi je. Nejvtipnější byla cedule "Alkohol a cigarety neprodáváme mládeži do 18-ti let". Ani neím proč, ale v té situaci mi přišla hrozně legrační, asi jako kdyby byla na směsné popelnici cedule "Díky, že třídíte odpad". Chápete mne, ne? ^^ Co se týče Friska, shodly jsme se, že co vypadá jako limonáda a chutná jako limonáda, to je v podstatě limonáda, ať už na nálepce stojí cokoliv. Bezvadný taky byl chlap, co nás během koncertu několikrát vyfotil a snažil se nám před hluk sdělit, že jestli chceme, můžeme si pro fotky přiít k němu do obchodu. Dal nám i vizitky, ale my nepochopily ani zbla, čili za námi přišel znovu o přestávce, nyní už plně pochopen.
A pak to přišlo. Misty Ways byli úžasní, prostě skvělí. Neznám vhodná slova, která by je popsala. Osvětlení bylo bezvadné, ozvučení už trochu horší. Určitě doporučuju jejich stránky - www.mistyways.com . Těsně před desátou jsem si musela odskočit, což pošpinilo můj dojem o koncertu - mám vrozenou averzi vůči veřejným záchodkům. Je to nechutné. Tak, jako si od dob, co jsme v biologii brali viry, užívám každé nachlazení, tak se mi příčí sednout si v létě v kratší sukni v tramvaji. Dokážu si živě představit všechny ty bakterie, co by tam mohly být. Kvůli lidem, jako jsem já, věčně na veřejných wécé dochází toaletní papír, a to tyhle byly čisté a nepáchnoucí. Každopádně cestou zpátky jsem si všimla upoutávky na možnost zakoupení triček za hodně slušnou cenu, necelé dvě stovky. Měly jsme jasno. Poté, co skončily ovace na Misty Ways, zašly jsme do zákulisí, kde jsme ohlásily svůj požadavek.
Oba kytaristé nás v tomto rozhodnutí nadšeně podporovali, pianistka také, ale o něco méně hlučně. Problém nastal ve výběru, zda M nebo L. Pokusný králík byl jako obvykle ze mě. Pianistka nám navrhla, že si je můžeme vyzkoušet, ale že nemají kabinky, tak půjdou třeba za dveře. Oba kytaristé ihned navrhli, že "nebo se otočíme, že jo". První druhého utřel tím, že jemu nikdo nebude věřit, že se otočí, druhý opáčil, že to říká ten pravý a tak dále. Jak řekli, tak udělali.
Převlékla jsem si tričko, Helča na mě koukla a inciativně prohlásila, že si tedy dvě vezmeme. Obořila jsem se na ni, že to je sice roztomilé, ale že bych jí byla vděčná, kdyby mě nechala převlíct se zpátky, načež se oba kytaristi s chechotáním otočili zpátky ke dveřím. Když jsem byla opět bez trička, Helča náš požadavek zopakovala, ovšem nějak si asi nevšimla, že mé původní tričko stále leží na židli, takže já si v rekordním čase přetáhla triko jakž takž přes hlavu, škoda, že to nikdo nezapisoval, mohla jsem být slavná rekordmanka. Vzhledem k tomu, že už bylo kolem čtvrt na jedenáct a ne všichni bydlí ve středu města jako já, nenechala mě Hela spravit si náušnici a letěly jsme na zastávku. Stále rozjásané z koncertu, šťastné z triček. Cestou jsem ztratila zapínání od nespravené náušnice, ale co se dá dělat. Taky jsem si rozbila zapínání u kalhot z jednoho nepříjemného zakopnutí, jehož podstata vychází z faktu, že po 85% času nosím sukně. Sama netuším, jak se mi to povedlo. Následky mi do dalšího dne přetrvaly, protože jsem se zapomněla odlíčit, takže jsem ráno vypadalo jako bubák a málem jsem to nestihla do tělocviku. Každopádně...moc se těším na nějaké to příště, konkrétně příště 12.4. na Favále. Mimochodem, k tričkám jsme dostaly i vizitky a perspektivní nabídku - nikoli k sňatku, jak by to snad mohlo vyznít, nýbrž že nám budou na mejl zasílat termíny a místa konání jejich koncertů. ^^

(Pokud jste stále nepobrali smysl tohoto článku, nesnažte se. Žádný není.)