Nářek nad zkázou mých nervů, ó díky ti ,dopravní podniku města Brna

VY KRETÉNŠTÍ ZAS*ANÍ ZKURVYSYNOVÉ Z DOPRAVNÍHO PODNIKU MĚSTA BRNA, POCHCÍPEJTE VŠICHNI NA MOR!!!!!

Ok. Malé upozornění:
Tohle bude dosud nejvulgárnější příspěvek na blogu - dlouho jsem nebyla takhle naštvaná a někam se vyblít musím.

Hned. Vážně. Protože jinak půjdu a osobně se zasloužím o to, abyste neměli nikdy děti. Což stejně mít už nebudete, protože jste jen banda retardovaných babek, kterou nikdo nezadusil jako omyl přírody hned po narození jen proto, že po válce bylo málo lidí. A teď, místo toho abyste byly zalezlý u telenovel a držely hubu a krok, otravujete v šalinách kvůli oblíbenému místu o okýnka a vysedávátě za přepážkama v dmpb, abyste mohly světu připomínat, jak hrozným místem bude do doby, než konečně natáhnete bačkory.

CHCÍPNĚTE CHCÍPNĚTE CHCÍPNĚTE NEBO VÁM SAKRA POMŮŽU.

Tak, vezmeme to chronologicky. Dejme tomu, že za sedmero horami žila jedna středoškolačka princezna, která si takhle jednou v pondělí všimla, že jí vypršela šalinkarta. Žádná velká věc, staví se cestou z oběda na dopravním podniku a utratí půlku kapesného, aby si průkazku obnovila a nebyla v královských kočárech obtěžována černokněžníkama, kterým by musela slíbit svoje první dítě nebo druhou polovinu kapesného, nejlíp obojí zaráz. Jenže z dopravního podniku se přes noc stal strašidelný zámek a po vystání půlhodinové fronty ji za okýnkem uvítala ošklivá stará čarodějnice, která nejenže jí vydala neplatné informace, za což by jí princezna přála stržení půlročního platu, ale navíc jí říkala "Magdičko" (ta vyrážka, co jí kvůli tomu naskákala, se ne a ne pustit) a tvrdila, že je její teta, což by jí nepochybně v kterémoli jiném státě dávalo spoustu práv, ale zrovna v Království za sedmero horami je to každému u zadku. Do třetice všeho špatného jí rozebrala a ochmatala celou průkazku a princezna následně vypatlala celé Savo na dezinfekční kompenzaci tohoto trestuhodného činu. Že se někdo s rodinou plnou nemakačenků přesune od zametání matic v Zetoru k prodávání jízdních kupónů ještě neznamená, že se k němu bude hlásit.
Dejme tomu, že se princezně nechtělo dohadovat a šla si (naprosto zbytečně brzo) vyřídit potvrzení. Dejme tomu, že o dva dny později se zhnisaným palcem ve střevíčku dokulhala zpátky ke strašidelnému zámku, vystála si frontu - tentokrát až za roh (a to bohužel bez nadsázky) - a dejme tomu, že si dala velký pozor, ke které přepážce půjde. Jenže i tentokrát ji uvítala STEJNĚ USLINTANÁ NEPŘÍJEMNÁ BÁBA. Jestli si je tam neKLONUJÍ, tak vážně nevím.

Víte co? Vůbec se nedivím, že tam mají to sklo, protože nebýt jeho, ladně jsem přeskočila přepážku a rozbila té babce držku. Stáří nestáří, měla dost času se naučit slušně chovat, takže nakopat ji do zadku by byl vlastně dobrý skutek. AAAAARRGH!

A teď písničku:

*brečí štěstím*

Jo, já vím, že teď vypadám jako veverka na kofeinu, ale... ČTYŘI ROKY!!! A stálo to za to TT_____TT

*jde si kreslit další srdíčka k 22. listopadu*



Drugs
Gimme drugs
Gimme drugs
I don't need 'em
But I'll sell what you got
Take the cash
And I'll keep it
Eight legs to the wall
Hit the gas
Kill 'em all
And we crawl
And we crawl
And we crawl
You be my detonator
Love
Gimme love
Gimme love
I don't need it
But I'll take what I want
From your heart
And I'll keep it in a bag
In a box
Put an X on the floor
Gimme more
Gimme more
Gimme more
Shut up and sing it with me
(Na Na Na...)
For my security
To every enemy
We're on their property
Standing in V formation
(Na Na Na...)
A swollen artery
Plastic surgery
Keep your apology
Give us more detonation
(More! Gimme more! Gimme more!)
Oh, let me tell ya 'bout the sad man
Shut up and let me see your jazz hands
Remember when you were a madman
Thought you was Batman
Hit the party with a gas can
Kiss me and light 'em all
(Na Na Na...)
To run the company
To fucking -------
I think we'd rather be
Burning your information
A swollen artery
Plastic surgery
Keep your apology
Give us more detonation
And right here
Right now
All the way in Battery City
Little children
Raise their open filthy palms
Like tiny daggers up to heaven
And all the juvi halls
And ------- rats
And the -----
Made from neon and fucking garbage
Scream out "What will save us?"
And the sky opened up
Everybody wants to change the world
Everybody wants to change the world
But no one, No one wants to die
Wanna try, wanna try, wanna try
Wanna try, wanna try, oh I'll be your detonator
(Na Na Na...)
Make no apology
And step the fuck away
On my authority
Crash and burn
Young and loaded
Drop like a bulletshell
Just like a sleeper cell
I'd rather go to hell
Than be in purgatory
Cut my hair
Gag and bore me
Pull this pin
Let this world explode

Manifest 2010

Upozornění: článek obsahuje příznaky těžkého fangirlismu, časovou nesouslednost, nesmysly a stylistické chyby.

Letošní manifest byl přinejlepším stejně dobrý jako ten minulý, oproti loňsku však přinesl pár nových poznatků:

1. Člověk by nikdy, ať už je situace jakákoli, a za nic na světě neměl opouštět kinosál po osmé večerní, protože ve chvíli, kdy to udělá, bude na něj seslána Pivní kletba a:

a) jeho místo na spaní bude uzmuto stvořením neurčitého pohlaví, které nejenže bude celou noc oslintávat a lepit se na kamarádky člověka, ale navíc tímto hanebným činem připraví dotyčného o možnost podělit se se svojí životní láskou o jeden spacák v místnosti, kde pára od pusy pouze vychází, ale nezamrzá do rampouchů

b) vystaví se útoku silně podnapilého lovce žen, který se nezdráhá zkoušet své metody ani na židli, která přes sebe má náhodou přehozenou dámskou bundu

2. Vyměnit krev v žilách za etanol má svoje výhody – poznáváte spoustu nových lidí stále dokola a taky vám nikdy nedojdou konverzační témata, protože je můžete co deset minut recyklovat. Být na opačné straně takového rozhovoru a nemít v sobě taky sud piva už tak příjemné není, ale co se dá dělat.

3. Nedávat ke jmenovce zároveň vytištěný program má svoji logiku, když definitivní verzi hodláte ošéfovat až za chodu. S trochou štěstí bude většina účastníků v takovém stavu, že si toho ani nevšimne XD

Program byl nakonec skvělý, ačkoli jsem se ho neúčastnila ani z poloviny tolik, jak jsem původně zamýšlela.

Ačkoli jsem se oproti loňsku vyspala přímo královsky a vstávala jsem až ve tři čtvrtě na šest, na nádraží jsem stejně dorazila pozdě. Přesně o minutu, a protože jsem Soru s Nely mezi bandou bezďáků, co v hale trávili noc, nikde neviděla, vyděsila jsem se a bezmála utíkala na nástupiště (což je mimochodem úctyhodný fyzický výkon na někoho, kdo si už tři roky opatřuje uvolnění z tělocviku).

Když už jsem málem podlehla osvobozujícímu nervovému zhroucení, vyšly holky z podchodu s tím, že si kupovaly jídlo a mně o pouhou půlhodinu později došlo, že to byla přesně ta věc, kterou jsem ráno taky chtěla udělat. Naštěstí se nade mnou slitovaly a věnovaly mi čokoládový croissant, kterým jsem si umně přetřela make-up po celém obličeji.

Cesta ve vlaku ubíhala poměrně rychle za střídavého uměleckého přednesu Bravíčka, který nakonec donutil našeho jediného spolucestujícího vystoupit o tři stanice dřív (nebo se tak aspoň tvářil). Nově nabyté soukromí jsme oslavily zatažením záclonek a hrou našeho oblíbeného RPG, a než jsme se nadály, byly jsme v Ostravě. A pak přišla chvíle pro Nelyino navigování.

Protože ČD (Čekáš dlouho? Čekej Dál, Času Dost) k nám ten den byly milosrdné a my přijely o pouhou čtvrthodinu později, libovaly jsme si, jaké je to štěstí, že autobusy oproti minulému roku jezdí dvakrát do hodiny. Jako správní turisti jsme si stouply na tu samou zastávku, odkud jsme odjížděly loni, a se slabým pocitem údivu, čím to bude, že my jsme na zastávce samy, kdežto naproti je chumel lidí, jsme čekaly na autobus. Přijel, prakticky prázdný. Celé natěšené jsme nasedly, rozvalily sebe i zavazadla, a spokojeně jsme si ujížděly přesně tu jednu zastávku na konečnou.

Zatímco zastávka u nádraží je krásná, nová a udržovaná, dokonce s obchodem coby kamenem dohodil, stanice Svinov mosty je to nejbezďáčtější místo na světě s výhledem na pár olezlých plechových krabic s nápisem „zavřeno“ a jednou čekací budkou, která slouží jako záchod už několika generacím. Tam jsme strávily naplňující půlhodinku plnou křečovitého svírání zavazadel a modlení se, aby nám proboha vystačila jízdenka.

Po příjezdu jsme prošly registrací, zabraly místa na spaní (nebo si to alespoň myslely) a zatímco holky šly sledovat program do sálu, já vynaložila veškeré úsilí, abych se nepozvracela nervozitou při rozhovoru se svojí životní láskou. Byla jsem dokonce pozvána na pivo =3

Na oběd jsme šly do hospůdky naproti, kde nás přivítaly známé obličeje štamgastů. Nejenže nám pozornost našich oblíbenců přebrala banda cosplayerů, ale navíc byl náš oblíbený nekuřácký salónek zabraný bandou důchodců – a moc bych za to nedala, že je tam s menším úplatkem posadila servírka, která měla z naší přítomnost podobnou radost jako já z CEnta.

Následovaly dvě přednášky, ale vzhledem k tomu, že si ani jeden z přednášejících nesundal košili, nemá moc smysl je rozebírat. XD

Grekova přednáška měla zajímavé téma, ale diskuze po nějaké chvíli sklouzla k imho nepříliš šťastným tématům, protože kde má kdo známé, to je čistě jeho věc, a nikdo nemá morální právo vnucovat mu svoji komunitu (ať už se mu zdá sebelepší), natož se o tom pak hádat. Naštěstí mi pak Taylor nabídla svoji mužnou hruď, což vyrovnalo veškeré nedostatky přednášky, a nepodstatný detail, že si to ani nepamatuje, tomuto aktu lásky pranic neubírá <3

Když jsme byly na večeři, vypadala číšnice jako po osmi směnách v kuse a rozhodla se nás vyhladovět tím, že všechno naše jídlo strčila před Nely. Se Sorou jsme se nechaly ošálit tím, že nám Nely nechala nějaké zbytky, a svěřily jsme jí naši snídani v podobě sýra. Už jsme ho neviděly. XD Taky jsem se u jídla dozvěděla od Taylor, že jistý odporný Cent s rozcuchanými větvičkami pomluvil její náušnice, které jsem čistě náhodou dělala já. Už pracuju na atomovce, pomsta bude sladká.

Po zdravotní procházce s holkama a filmu jsem zaparkovala u Taylořiného stolu, kde se mi dvěma větami podařilo zbavit svého rivala, a zůstala jsem tam asi do tří do rána. Protože moje místo na spaní už v té době bylo dávno zabrané, šla jsem strávit noc do DDR místnosti, ale byla to hrůza hrůz a tahle noc mě bude pronásledovat ve snech ještě další čtyři měsíce. V místnosti bylo mínus dvacet stupňů, podlaha z ledu a náš soused měl černý pásek v karate a během noci pilně trénoval na svůj další zápas. Jeho pohorky ve svém obličeji cítím ještě teď. Tímto bych ráda poděkovala Taylor, že byla mým Yettim v ledové pustině (což je hrozně romantická fráze a kdo to v tom nevidí, s tím si to osobně vyřídím), a upřímně doufám, že se jí podařilo z kabátu seškrábat všechny moje sliny a vlasy.

Ráno jsem vstala okolo půl osmé, chvíli se vzpamatovávala ze svých omrzlin, a šla najít holky. Sora ještě vyspávala v náručí toho tvora, co mi zalehl místo, a já skončila společně s Nely, Taylor a Sušenkou na strategickém místě poblíž dveří. Na Taylor měla včerejší společnost lesního tvora blahodárný účinek, protože její kůže chytila barvu smrkových věchýtek, ale celý dojem elfské blazeovanosti a moudrosti shodila výhružkami, že nám na zeleno ohodí taky naše oblečení.

Poté, co jsme vyprovodily Taylor na autobus, padl návrh, že se na zpáteční cestu připojíme k brněnským otaku. Rozloučila jsem se s nově nabytými známostmi, z nichž si mě polovina nepamatovala a druhá vypadala, že jestli se bude muset zvednout ze židle, poznám, co bylo včera k večeři, a šla absolvovat cestu, ze které si nepamatuju skoro nic krom toho, jak se mi holky smály, že ve spánku vypadám jako hrozný emo. Moje chrápání naštěstí přehlušilo drkotání vlaku, takže nikdo nevolal policii kvůli teroristickému útoku, a celý Manifest byl zpečetěn fotkou na brněnském nádraží, kde vypadám jako obvykle děsně, takže se ani nebudu obtěžovat ji sem dávat a nechám vás se zasmát pouze nad tou představou.

Depresárium

Z Manifestu jsem si přivezla smrtelnou rýmičku a takovou tu ne úplně nepříjemnou teplotu, kdy se člověk při každém kroku cítí, jakoby se vznášel kousek nad zemí a veškeré dění kolem sebe vnímá jako nepříliš záživný film. Snad poprvé v životě mě mrzí, že kvůli tomu nemůžu do školy, ale vzhledem k tomu, že mě ve čtvrtek čeká první ze třiceti písemek z dějepisu a před čtvrtkem jsou celé tři pracovní dny...nemusíte mít zrovna Exupéryho fantazii, abyste si dokázali představit, co bych tam v tomto stavu asi tak dokázala napsat.

Rozhodla jsem se využít těch přibližně pěti hodin volného času (= když zrovna nespím) k četbě povinné literatury, ale každou větu musím přečíst třikrát, než pochopím, co bylo jejím obsahem, a bohužel to ani nemůžu dát za vinu autorům, protože stejný efekt by na mě měla i četba slabikáře. Výsledkem mého snažení bylo přelouskání 1984, které by možná četlo i dobře, kdyby mě v mém pohnutém stavu nedoháněla k slzám každá druhá stránka, a když jsem okolo dvacáté stránky Nikoly Šuhaje Loupežníka narazila na slovo "válka", málem jsem se rozbrečela zase. Chápu, že význam a vliv válek na literaturu i společnost obecně je obrovský, ale jestli alespoň jedna z těch jedenácti knížek nebude optimiticky rozjásaný román se šťastným koncem, je do Vánoc po mně.

Což mě mimochodem vede k další věci, ze které naprosto určitě zplešatím. Z našeho seznamu četby k maturitě je mi zle a polovina věcí, co jsem za tímto účelem četla, je mi naprosto na nic. Stejně tak ty rozbory, ohledně kterých se nám dušovali, jak si je můžeme vzít přímo k maturitní zkoušce a jak nám ohromně pomůžou. Jak mrtvýmu zimník. A nejhorší na tom je, že to ani není jejich chyba... nenávidím tenhle stát TT__TT

A když už jsme u té literatury, Milda Hrabalů se ve své tvorbě dopustil jisté faktické chyby a já bych ji ráda napravila. Takže aby bylo jasno:

Uniformy jsou krásné:




Němci ne:



^w^

No climax, no point, no meaning. A ještě bez bišíků.

A je tu další díl seriálu Vypalovači očí.

Protože nejsem schopná dělat nic užitečného a navíc jsem v depresi ze:

a) svého rozvrhu (jsem ze třídy snad jediná, co v pátek nemá ulejvácké dvě hodiny, ale místo toho si odtrpí osmičku – jo, já vím, stěžuju si všude, hodlám tím zahltit svět, aby mě všichni litovali)

b) své nekonečné naivity (dneska mi naše šílená němčinářka nakukala, že volitelné konverzace jsou dvě, z nichž na maturitu připravuje pouze jedna z nich – a já jí na to skočila!! a šla se ztrapnit za zástupcem, kterou z nich mi teda napsal – asi proto mě nenávidí, koukal na mě soucitně přesně do chvíle, než se zjistil, že nemám Matematiku 2 ale Matematiku pro život. Pak pochopil, že jsem beznadějný případ.)

c) svého učitele japonštiny, před kterým jsem horko těžko lovila zapomenutá slovíčka, aby mi nakonec sdělil, že jsem chotto tlustá (Ale to teď hodně populární! To je kawaii!! –> poté, co jsem vypadala, že se půjdu podřezat na záchody. Asi by mu naúčtovali úklid.)

d) blahodárného vlivu naší třídy, protože nám za poslední dva roky otěhotněly tři kantorky, díky čemuž buď budeme mít na češtinu už zase jinou profesorku, nebo nám ji vymění těsně před maturitou, třikrát hurá

e) faktu, že letos opět dostaneme celé dva dny ředitelského volna

… tak sem dám další veledíla. Připravte si kýble *víření bubnů*

Pro Taylor. Zdaleka nevystihují všechny mé city jako spárklící lásku, nehynoucí obdiv, aj., ale víc srdíček se tam prostě nevešlo. T_T XD

Přidala jsem korunu pro srovnání, aby si někteří zase nestěžovali, že vyhrožuju teroristickým útokem.:D

Pro Nightie. Původně jsem je chtěla udělat fialovo-zelené s Medúzinou hlavou místo posypky, ale naznala jsem, že kdybys zkaměněla, přišla bych o všechnu srandu se šikanováním své rivalky. A taky pořád čekám na tu dřevorubeckou fotku. Mwichichichi~

Pro Tea. Můj ubohý pokus o pokeball, scránka nic moc, ale neboj, Buzimon uvnitř se tě nemůže dočkat :D

Taky jsem mezitím stačila ztratit tu porovnávácí korunu, nebo mi ji možná snědl pes, stejně jako moji maturitní práci, za jejíž včasné neodevzdání mě určitě vykastrují/upálí/zlynčují/dotáhnou na Matematiku 2.

Mrháme časem

Chcete slyšet nejhorší vtip na světě?
Přijde slečna do třídy, kde jsem já, Nely, Sora a Teo, a zeptá se jediného mužského zástupce naší skupiny - Hele, nejsi ty ten, co chodil po Animefestu se skupinkou Loveless?

Haha. A pak se mě budou chytráci ptát, jestli spolu pořád chodíme. Omlouvám se, že jsem nudná, a mám dva roky stejného kluka, ale jinak by si mě nikdo nepamatoval.

No nic. Dnešní heslo: Když nic neumíte, zahlťte tím internet.

Advík 2010

Akce pro mě začínala už v sobotu 24., a to se vším luxusem včetně odvozu (jakési zařizování s technikou v Brně, Teo byl důležitý a podepisoval papíry o převzetí), což bylo úžasné vzhledem k počtu mých zavazadel, a o něco míň úžasné ohledně domluvy (věřili byste, že se dá od nádraží na Maliňák jet půl hodiny? :D Ale aspoň byla legrace). Kluci byli fajn a dojeli jsme vcelku přímo před místo konání akce, co víc si přát. :)

V orgovské místnosti jsem dostala pěkné pořadové číslo 61 a zapsali si mě o dva řádky pod seznam pomocníků, což mi bylo pravda trošku divné, ale nijak do hloubky jsem to neřešila. Asi za týden jsem se od Suz dozvěděla, že na pomáhání byla registrace předem (a ony se bohužel nevešly), ovšem takovým suverénům jako já stačí jen nakráčet dovnitř a čekat na rozhrnutí červeného koberce :D Díkybohu za ten interval, kdybych se propadla hanbou hned mínus čtvrtý den, připravila bych se o spoustu stalkování, nezdařeného stalkování, stěhování, dělání ostudy s holkama/holkám, dělání vtipů na Jungle Kinga a Aileeniného chapadlovitého manžela a hlavně vyplnění všeho, o čem se mi v posledním roce nestačilo ani zdát (teď jen čekám, kdy mi spadne na hlavu to piáno, aby se mi štěstí nějak vyrovnalo).
















Samotná práce se vydařila (kromě toho plení dvorků, co mi nikdo nechtěl věřit, že jsem se taky účastnila T_T A to jsem kvůli tomu vynechala snídani!), protože se mi nějakým záhadným způsobem podařilo přilepit k Ayaně, která měla na starosti výzdobu - pak jsem celý ADVík chodila okolo našich výtvorů s nosem nahoru a nutila Soru ( dále zvanou Špekkun) s Nely, aby je obdivovaly a vynášely do nebes. Zatemňování oken byla taky slušná legrace, protože jediné, co jsem dělala, bylo stříhání izolepy a šikanování Hentai Kuby společně s Gregorem (Nely) - po našem "Zeptej se Kuby" se nám ještě dva dny vyhýbal. XD


V pondělí přijeli někteří organizátoři a já na nošení kartonů zaregistrovala svého Rivala v lásce číslo 1. Večer jsem vyslala Tea špionovat a když se vrátil nejen s požadovanou informací, ale i nabídkou "pramínek vlasů či chlupy z nohou za menší poplatek, za větší i použité kalhotky" a upozorněním, ať nedělám kyaa scény, zfialověla jsem v obličeji (Copak jsem nějaká uječená slepice? Ehm - copak dávám veřejně najevo, že jsem uječená slepice? XD) a čekala na noc, abych mohla dotyčnou ve spánku udusit vlastní pastou na zuby. To bohužel padlo, protože se takticky přesunula z tělocvičny, tak jsem strčila imaginární kudlu do kapsy a šla to vyřídit sama, respektive sama s Teem, kdyby se moc cukala. Veškeré moje plány šly do háje, když Nightie otevřela pusu, protože je Drsňák, a já šla spát s depresí, protože za a) jsem mezi dvěma komiks-freakama byla jak osmé kolo u vozu, za b) veškeré moje pokusy odvést téma někam, kde to aspoň trochu znám, byly s přehledem ignorovány, a za c) mě představa, že tohle je má konkurence, převálcovala podobně, jako když jsem poprvé viděla obrázek Snu rybářovy ženy. Pastelová chibi verze by mi bývala byla stačila.

Výbornou atrakcí byly sprchy, které se poprvé umývaly až těsně před oficiálním začátkem Advíku, takže jsem měla spoustu času si je užít v plné kráse. U pánských i dámských bylo sice po dvou dveřních rámech, zato dveře byly jen jedny a to ještě s uraženou klikou. Podlaha byla pod půlmetrovou vrstvou bláta, okna oblepená sto let starými pavučinami se sto let starými mrtvolkami brouků a nějaké igelity do oněch rámů se taky zatím neřešily, takže jít do sprchy byl adrenalinový zážitek prvního řádu. O neustále někde zatoulaných klíčích a jedincích, co nebyli schopni rozeznat dámskou a pánskou sprchu od sebe, radši ani nemluvit.

Se sprchama jsme s Nely měly ještě jeden skvělý zážitek. Seděly jsme zrovna na schodech a probíraly události dne, když okolo nás šel jeden z orgů, bez klíče, bodyguarda, prostě jen tak nalehko s ručníkem. Vyměnily jsme si významný pohled a upozornily dotyčného, že to asi nebude nejlepší nápad.
"Nejsou tam dveře..." - já
"A je tam zamčeno." - Nely
Dostalo se nám odpovědi, že jo, jsme fakt vtipný, a vodomilný fešák pospíchal dál nahoru, aby mohl co nejdřív upustit svoje mýdlo.
Komu není rady, tomu není pomoci, a když se za pár vteřin ozval seshora zoufalý výkřik, že tam je zamčeno a navíc tam nejsou dveře, málem jsme spadly ze schodů. Prostě Panďýšek de do sprch, pýčo. ^^

Další událostí bylo naše stěhování národů. Tělocvična povýšila z ložnice na velký sál, tudíž jsme se měli vypakovat pokud možno co nejdříve. Velký zařizovatel nám domluvil místnost se svým registrovaným partnerem, já dotyčného ještě upozornila, že tam budeme čtyři, ale protože se Nely v pondělí nechtělo (byla už v pyžamu a navíc v tělocvičně spal Pan Idol), nechaly jsme to na další den. Osudová chyba, neboť Teův vyvolený nás s povýšeným seme výrazem poslal do háje, popřípadě o patro výš. Jasná sabotáž, den předtím mě musel zaregistrovat, takže o nějakým dalším rande s Wizardym si může nechat zdát.
Místo toho jsme s holkama vybraly takovou pěknou zapadlou místnost, která se zavřenými dveřmi nebyla ani vidět...spali jsme tam přesně jednu noc, než nás vyhodila PC herna, že jim padají pojistky. Fajn, oni za to nemohli, tak jsme si spakovali svých pět švestek a zabrali jejich původní místnost. Pěkná, s koberečkem a hezkým stolečkem u umyvadla, kam jsme naskládali kartáčky...a žili šťastně až do chvíle, kdy nějakého chytráka napadlo, že když jim padají pojistky naproti ve třídě, naše místnost pro ně bude to pravé ořechové. Protože ony tak běžně na školách bývají pojistky pro každou třídu zvlášť a v těch na patře jsou navíc v katedrách minielektrárny. Ta jejich byla asi zrovna jaderná, tak nás ve jménu ekologie vyšoupli.
Uprostřed anime hry T_T


Ohledně programu - bez promítání by člověku z těch přednášek praskla hlava, ale myslím, že vzhledem k podmínkám to zvládli dobře. Přednášet sice mohl každý (včetně těch, co by na to měli mít zbrojní pas), ale tak pořád je to akce fanoušci fanouškům, takže nějaké ty seky vedle se mi promíjely poměrně lehko. Výborný nápad byl Maelström, jsou skvělí, kamkoli přijedou, což naštěstí většina návštěvníků nevěděla a tak se na přednáškách tam dalo i dýchat. Oproti tomu mě letos poměrně zklamala BL sekce, kam jsem se původně těšila nejvíc. Realita mě praštila palicí - horko těžko se tam vůbec dostávalo a pak to osazenstvo... Je docela dost dobře možné, že mu křivdím, protože nervy a plíce jsem měla pouze naa úvodní besedu a "Tohle mi domů nesmí", ale mně osobně by teda domů nesmělo 90 % publika a takovému Picovi bych ještě naservírovala nažehlené kalhotky. :D

Ohromný byl anime sedmiboj, na kterém jsme s Nely díky mým skvělým sportovním a logickým výkonům skončily nejspíš poslední, a kde se mi naskytla šance (ještěže jsem tu imaginární kudlu nepoužila, díky, Nightie <3) mluvit s Taylor-sama, ale protože jsem hrozně žvanila a bála se Nime (kterou jsem v té době ještě neznala a netušila, že pohled vypadni-nebo-něco-zažiješ není směřován přímo na mě) , sklopila jsem uši, stáhla ocas mezi nohy a radši rychle vycouvala z místnosti.

Velký dojem na mě udělaly Sebovy přednášky, na kterých jsem se napůl vyděšeně, napůl ohromeně krčila v židli (protože mě Suz dotáhla do první řady a já se bála, že mě buď zašlápne, nebo umlátí jediným slovem), a kousek té o inteligentních domácnostech, kde si sice jméno přednášejícího nepamatuju, ale borec to byl stejný (jen jsem se nemusela obávat, že mi od něj chytnou vlasy). Taky bych chtěla Nely poděkovat za úžasný narozeninový dárek - Naruto čelenku jsem si vždycky přála :DD


Pak je tu ta osrdíčkovaná a oandělíčkovaná část, ze které 99 % z mých dvou čtenářů (doufám! Nely věřím, ale Špeku, jestli ses nedočetla až sem, vzkážu všem tvým geekům, že jim vzkazuješ C++ - a už je od tebe nikdo neodlepí!) hrozí cukrovkový záchvat, tudíž ji trochu ocenzuruju a hodně ostříhám. Skládá se z událostí typu první velký rozhovor s Taylor-sama (<3), , fotka(<3 <3), sezení vedle Taylor-sama při sledování kjógenu(<3 <3 <3), epický rozhovor na plese (<3 <3 <3 <3), romantické posezení na louce (<3 <3 <3 <3 <3), a tak dál až k té části, kde jsem ji stalkovala ve spánku, ale to radši vynechám, protože by mě za to mohli zavřít XD Studené obklady posílejte na adresu Kobližná 18, Brno :D

A teď mě čekají dva krásné týdny nabité psaním maturitní práce a vyklízením pokoje, protože co kdybychom se náhodou za rok stěhovali. TT_TT