Ai no kotodama

Tak dlouho jsem hledala film s Aibou Hirokim, až jsem našla tohle. Ne že by to snad s mým oblíbencem jakkoli souviselo, ale rozhodně nelituju, že jsem klikla na odkaz. ^.^ Po třech hororových sériích byla romantická oddechovka přesně to, co jsem potřebovala a Ai no Kotodama je ve svém směru minimálně slušným nadprůměrem.

Zápletka sice nikoho neohromí, ale film má milou a takovou tu realisticky nerealistickou atmosféru, typickou pro to lepší z BL. Velkým plusem jsou dialogy (když jsou zrovna přeložené XD) a mužské postavy si prostě nejde nezamilovat. Za Tokuyamu Hidenoriho a Saita Yasuku každá holka s radostí promine naivní a nepříliš duchaplný děj – nakonec o ten v tomto případě zase tolik nejde.

Na začátku se setkáváme s Shinyou Ootanim, introvertním, na první pohled nepřístupným vysokoškolákem. Je pravým opakem svého spolubydlícího a ukeho, Tachibany Miyaka, který je na rozdíl od něj přátelský, lehkomyslný a prakticky neustále dobře naladěný. Jsou nejlepšími kamarády už od střední školy a v posledních dvou letech i partnery a mají tak malý byt, že se tam vleze jen jedna postel XD. Oba dva si svého vztahu váží, jeden bez druhého nedá ani krok, bojí se však o svém vztahu komukoli svěřit, neboť neví, jak by je jejich okolí jakožto homosexuály přijalo.

Jedno dopoledne, když oba vysedávájí na svém oblíbeném místě a fňukají, jak se jim nechce do školy, narazí na Yuki, spolužačku ze střední. Ta se na ně nalepí a oba dva je začne obletovat. Shinya je (jako obvykle) nepříjemný a kontaktu s Yuki se vyhýbá, jak může, avšak Tachibana proti ní evidentně nic nemá a brzy se s ní začne kamarádit. Jako dárek k narozeninám od ní dostává parfém s názvem Jealousy (Žárlivost), což Shinyu pochopitelně vytočí, nehledě na to, že ona sama používá tu stejnou vůni. Když si Tachibana navíc vzpomene na jméno Yukiny minulé voňavky, nasadí tomu všemu korunu a oheň je na střeše.

Spoiler

Shinya – jakožto správný seme – pravidelně pořádá Tachibanovi žárlivé scénky kvůli Yuki, ten se však tváří, že se nic neděje, že se Shinya chová jako naprostý kretén a přehání. Aby situaci vylepšil, zmíní se Tachibana, že by se měli přestěhovat, a protože je Shinya hysterka (ač na to prve nevypadal), vyloží si to okamžitě proti sobě. Párkrát se takhle rozhádají a Shinyovi rupne, sbalí si věci a odstěhuje se k jejich společnému kamarádovi Shoovi (který je mimochodem taky gay a ve filmu je s ním hrozně pěkná scéna :D). Následuje pár nedorozumění, nešťastných náhod a krátká doba odloučení, kdy si oba dva hrdinové uvědomují, jak důležitá je pro ně ta druhá osoba. A do děje se opět vplete Yuki. Vysvětlí Shinyovi, že ho miluje už od střední, ten ji – celý šokovaný, protože na rozdíl od každého diváka s IQ nad 50 to vůbec nečekal – odmítne a jde se emit po městě, aby vybral Tachibanovi dárek k narozeninám, kterým si ho zřejmě hodlá usmířit. Doma (respektive u Shoa doma) si za dveřmi vyslechne Tachibanovu ódu na sebe a padnou si do náruče. Shinya se vrací domů k Tachibanovi a následuje několikaminutová, naprosto dokonalá slash scéna. ^^

Konec spoileru

Takže asi tak ^.^ Když hledáte červenou knihovnu, je Ai no Kotodama perfektní volbou. Film je podle mangy, je to dvouvolumovka s poměrně ucházejícím artem, hodlám ji v nejbližší době zkusit.

Hodnocení: 8/10 (za Tokuyamu a Saita po dvou bodech XDD)

Jigoku shoujo Mitsuganae

Poté, co se druhé sérii podařilo vyvarovat se chyb série první, bylo by logické předpokládat, že nám autoři už nemají co nabídnout. Není tomu tak a třetí řada přichází zase s něčím novým.

Enma se vrací ve formě parazita a přežívá v těle čtrnáctileté Mikage Yuzuki, obyčejné, mírně nesmělé středoškolačky. Proč si vybrala právě ji je nám po většinu série utajeno, Yuzuki se však se samotným faktem srovnává poměrně klidně a stejně jako Hajime (spisovatel z původní řady) si ustanoví za cíl zlepšit svět, čemuž by výrazně pomohlo, kdyby lidé přestali užívat Jigoku Tsushin.

Celý děj se tentokrát motá kolem jednoho města. Děj je míň epizodický (v porovnání s Futakomori), ačkoli návaznosti by se díky Yuzuki dalo využít mnohem lépe. Osobně mi poměrně lezla na nervy chronická tragičnost – v minulých sériích se neobjevil jediný dobrý konec a Mitsuganae skóre nijak nevylepšuje. Můžete namítat, že to je podstata příběhu, ale některé příběhy o dobré zakončení vyloženě volaly a symbolické odvázání provázku bylo jaksi uměle našroubované.

Poměrně výrazně se prohloubily rozdíly mezi lepšími a horšími díly. Pár jich bylo opravdu originálních, u některých jsem zase téměř brečela, že nad tímhle jsem strávila pětadvacet minut života. Možná to tak bylo i dřív, já si všimla až teď. Série přitvrzuje, najdete tam prakticky všechno – pedofilii, bdsm, shounen-ai i shoujo-ai.

V Mitsuganae se objevuje nový pohled na podstatu příběhu. Autoři nám ukazují, jak hloupé a naivní je spoléhat na to, že za vás někdo vyřeší vaše problémy, zatímco vy si budete sedět doma u televize, nemluvě o tom, jak lehce je Pekelná linka zneužitelná. To, co se ze začátku zdálo jako úchvatné a fascinující, zanechává teď trpkou stopu.

Co stojí za zmínku je časová návaznost. Shibata Tsugumi, jedna z klíčových postav první série, se přistěhuje do města a pracuje na ošetřovně v Yuzukině škole. Celou sérii působí jako bezmocný pozorovatel (kým vlastně také je), ke konci pak sehraje poměrně důležitou roli.

Konec je chvíli dechberoucí, plynule pak přejde do WTH.

Animace i soundtrack zůstává na vysoké úrovni, postavy jsou dobře propracované a mnohem bišíkoidnější než kdy dřív. S čím jsem měla prblém, to byly titulky, kde byla polovina věcí špatně, a některé věty dokonce chyběly. Snad je k dispozici lepší překlad, nevím, nesháněla jsem.

Moje hodnocení: 8/10

Jigoku shoujo futakomori

Námět i hlavní postavy – jak by se od pokračování dalo čekat – nám vesměs zůstávají stejné z první série, zato příběhům se dostalo podstatného osvěžení. Wanyuudou, Hone Onna, Ichimoku Ren, dokonce i samotná Enma Ai se poměrně výrazně zapojují do příběhů, přátelí se s hrdiny, radí jim a podporují je – aby je nakonec mohli opustit a do poslední zmínky vymazat z jejich myslí veškeré společné vzpomínky.



Kdo je Ai a co vlastně dělá, to nám bylo jakžtakž řečeno už v původní sérii a tento fakt je pro druhou sérii klíčový – navazuje na něj hlavní zápletka, která se bohužel objeví podobně pozdě jako v sérii první, tentokrát se však epizody alespoň částečně vymaňují ze své monotónnosti a příběh plyne rychleji. Dozvídáme se, kdo (nebo co) byli Enmini společníci a jak se s ní vlastně seznámili, a to formou poměrně pěkně a vkusně zařazených problesků z minulosti.

Klady z minulé série nám zůstaly, zápory byly z větší části zahlazeny. Jediným záporem by mohl být konec série, protože byl sice logický a za daných podmínek očekávaný, ale i tak byl jaksi WTH. ^^ I když nakonec, třeba vám to tak ani nepřijde, to je nejspíš na člověku.
Druhá série mě kladně navnadila na sérii třetí, takže by se tu tak za týden, dva mohla objevit.


Moje hodnocení: 9/10.

Jigoku shoujo

Je obecně známá věc, že když někoho zabijete, půjdete do pekla. Předtím vás však čekají dlouhá vyšetřování, rozvleklá soudní řízení a pár let v chládku vězeňské cely. Je tu však jistý způsob, jak se druhé části vyhnout a to takzvaná jigoku tsushin, čili pekelná linka, respektive internetová stránka s tímto názvem. Když zde udáte jméno člověka, kterého chcete nechat zmizet, dostanete od rudooké středoškolačky panenku s červenou nití okolo krku a rozvázáním nitky smlouvu potvrdíte. Má to však pár háčků (krom toho, že po smrti půjdete do pekla, ale s tím už tak nějak počítáte) – na to, abyste se na stránku dostali, musíte daného člověka opravdu nenávidět a navíc funguje jen přesně o půlnoci. Kdybyste si pořídili death note, jste na to mnohem lépe.
Jigoku shoujo, vlastním jménem Enma Ai, je doprovázena třemi věrnými služebníky – jimi jsou Wanyuudou,Ichimoku Ren a Hone Onna, neboli prokletá žena. Během první série se o nich nic moc nedozvíme, snad jen krom toho, že na panenku se nejčastěji transformuje právě Wanyydou a Hone Onna nosí oděv prostitutky. Každý z nich má nějakou speciální schopnost – Wanyydou se proměňuje v kočár, Hone Onně neustále někde vyčuhují kosti (a to doslova) a Ren svojí emo ofinkou zastiňuje své monstrózní oko, které může libovolně přemístit, kam se mu jen zachce.

Jigoku shoujo je epizodní anime a každý díl má v podstatě stejnou osnovu – na začátku se seznámíme s hrdinou, který má obrovský a nepřekonatelný problém, který sám nedokáže vyřešit, proto si na pomoc zavolá Jigoku shoujo. Ta mu dá panenku a obřadně mu sdělí, že půjde do pekla. Dotyčný se vyděsí a divže panenku nevrátí, pak se ovšem stane zlomová tragédie a smlouva je potvrzena. Nastane pár minut mučeníčka, hříšník je odvezen do pekla – záběr na šťastného hrdinu, který bude radostně a bezproblémově žít až do smrti a dramatické zařazení svíčky života do pekelného archivu dlužníků.

Samotný námět je geniální, celému anime však kazí dojem absence hlavní dějové linie – ona tam linie tedy je, ale bohužel až v posledních asi šesti dílech, což je trochu pozdě. Enma ani její přisluhovači se hrdinům do života nijak nemíchají, což ubírá na dynamičnosti a vlastně nám tím tvůrci sebrali možnost vytvořit si k postavám jakýkoli vztah. Bylo by nefér říct, že Jigoku shoujo je nudná série (protože ani zdaleka není), ale zátahově se sleduje dost těžko právě kvůli chronické podobnosti epizod. Dalším mínusem je, že hrdinové si situaci nikdy nekočírují sami a panenku vždycky použijí.

Ale abych se dostala i ke kladným prvkům anime. V prvé řadě námět, který už jsem zmínila, animace, která příjemně naladí, obzvlášť pokud jste zvyklí sledovat dlouhá anime s odfláknutou kresbou. Soundtrack také stojí za zmínku, skvěle dokresluje situaci. A koneckonců Ren je poměrně bišík a pěkně se na něj kouká, a (pro pánskou část diváků) to stejné by se dalo říct i o Onně.

Moje hodnocení: 7/10.

Obsese

Absolutní posedlost. Ne že by to bylo tak až tak dobré, dechberoucí a převratné... ale já prostě nemůžu přestat. Nya, pomoc! XD

Fruits basket

Honda Tohru je naprosto obyčejná středoškolačka. Co jí chybí na inteligenci, hravě dohání její ochota a věčný optimismus, který ji neopouští ani poté, co jí zemře matka a příbuzní si ji přehazují jako horkou bramboru. Černý Petr nakonec padne na senilního dědečka, jeho dům však prochází rekonstrukcí, a protože Tohru nechce být na obtíž, rozhodne se strávit zbytek svého středoškolského života ve stanu.

Místo, kde se ubytovala, čirou náhodou patří největšímu bishíkovi z Tohřiny školy - Sohmovi Yukimu, respektive jeho rodině. Po krátké domluvě a troše omdlívání z vyčerpání se obě strany dohodnou, že nejlepší bude, když se Tohru nastěhuje do domu a oplátkou za to se postará o veškeré domácí práce. Rodinu Sohmů však již po staletí pronásleduje děsivé a hrůzoplné prokletí, které ve zkratce spočívá v tom, že kdykoli jsou fyzicky oslabeni či objati opačným pohlavím, promění se v nějaké zvířátko z čínského horoskopu.

Co je však pohromou ještě větší, to je hlava rodiny Akito - sadistický lítostivý emař, vyžívající se ve fyzickém i psychickém týrání svých (poddaných) příbuzných, obzvláště pak Yukiho. Fanservis je to ucházející, ale mangu, ve které je Akito žena, bych rozhodně číst nechtěla.

Toliko tedy k ději. Charaktery ve Fruits Basket jsou vesměs sympatické, čemuž hodně napomáhá fakt, že většina z nich jsou bishíci. Když už se sem tam vyskytne nějaká ta ženská postava, je buď vtipná, nebo roztomilá, nebo se jí alespoň nevěnuje příliš pozornosti. Výjimkou je samotná Tohru, která není ani jedno z toho. Po pár epizodách prosycených skřípotem zubů a představ toho, co všechno by s ní Akito mohl udělat, si nakonec ale zvykne každý.

Soundtrack nenadchne, neurazí. Animace je poměrně pěkná, anime je dějové sice trochu plytké, ale na nenáročnou oddychovku je to rozhodně lepší průměr. Kamenem úrazu je pokus o hlubší zápletku, která do celkové atmosféry absolutně nesedí a mírně si odporuje s charakterem hlavní hrdinky. Spoilovat k tomu víc nebudu, kdo chce, uvidí sám ;-)

Takže moje hodnocení: 8/10.

Akicon 2009

Akicon 2009

Sraz pro mě začínal už v pět ráno, a to nikoli kvůli nedočkavosti (přeci, byl to můj první Aki), nýbrž díky mému záblesku charakternosti, že když teda Teo končí v šest v práci, půjdu mu naproti, aby se nenudil. Proklínala bych se celé ty dvě hodiny, co jsem čekala na Florenci, ale zatímco moje tělo bylo násilím vytaženo z postele, nasoukáno do oblečení a silou vůle dotaženo až do autobusu, mozek spokojeně spal dál (čili žádný velký rozdíl oproti normálu).

Před devátou konečně dorazily Nielian se Sorou, společnými silami jsme dokázaly, že nově postavená plechová budka na autobusáku je příliš rozlehlá na ranní setkání, a vydali jsme se směr Chodov. Zde nastal první zádrhel – budova Akiconu byla od zastávky metra vzdálena celou jednu zastávku autobusem. Ačkoli jsem se snažila seč jsem mohla, byla jsem přehlasována a šli jsme pěšky.

Registrace byla vtipná. Nepřišli jsme zdaleka první, naopak, vnitřek už vypadal slušně nacpaně. Protože venku bylo asi patnáct pod nulou, rozhodli jsme se, že půjdeme čekat dovnitř a tak tak jsme se vešli do koutku u dveří (naštěstí z teplejší strany). To už s námi rozmrzala i Suzánka a Kája. Poté se naštěstí orgové rozhodli, že není třeba účastníky zbytečně rozmazlovat, a všechny vyhostili na mráz – až na pár zbabělců, co se báli, že by venku přimrzli a přišli o dopolední program (včetně nás).

O půl hodiny později jsme dostali jmenovku, program a Playbišíka a noc byl oficiálně zahájen. Respektive možná by byl, kdyby na to zahajování někdo přišel (a pokud možno na pódium). Třeba příště ^_^.

Opustili jsme lukrativní místa v první řadě a přesunuli se vykoupit stánek Zoner pressu. Následovala přednáška o 10 nejneoblíbenějších postavách z anime, z nichž se první umístil jakýsi chlapec z jakéhosi prapodivného ecchi/rádoby drama/určitě velmi reálného school life/hentai/ tragedy/či-nevím-čeho-ještě (a asi ani vědět nechci) – bylo to divné, ale vzhledem k tomu, že byl výzkum pravděpodobně prováděn na amerických fóristech, není se ani čemu divit – dokud je to prasárna, sledují to nejspíš všichni ^^;. Jedinou vadou přednášky byla přemíra spoilerů, kterým se podle mě dalo poměrně elegantně vyhnout.

Další na programu byla Nya-chanova přednáška o AMV scéně, která byla moc pěkně zpracováná, nebýt toho, že si přednášející chvílemi výrazně protiřečil s tím, co po svém projevu pouštěl ^^. Moje nevzdělanost na poli AMvéček je poměrně tragická (na druhou stranu, proto jsem na přednášku šla), proto mi nebylo příliš po chuti, že se nepouštěli ti opravdu významní autoři („…no, z Francie stojí za zmínku jen Nostromo, ale toho všichni známe nazpaměť, proto si pustíme někoho, kdo sice není takový skiller, ale aspoň jsme ho neslyšeli dvěstěkrát…“ Ehm. X_x).

Co rozhodně stojí za zmínku je Křest mangy. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám nic proti neznalým moderátorům (a že oproti slečně z vydavatelství pán jaksi neměl šanci), ale co je moc, to je moc. Grandiózní byly i „soutěžní“ otázky na závěr: „Když v knihkupectví stojí manga 169 korun a tady ji můžete zakoupit za pouhých 129, kolik korun ušetříte?“ XDDD (Dostanete speciální sadu nožů ZCELA ZDARMA!!).

Poté, co jsme si potrhali bránice, vydali jsme se na lov jídla – OC poblíž s celým patrem restaurací nás usmířilo a my se šli zasmát soutěžícím na Stepmanii, když už jsme ji sami nestihli. Na burze jsem nechala nervy, když jsem se snažila uchvátit alespoň nějaké odznáčky (když už jsem si je nestačila objednat – ono uzavírání objednávek k 30. 9. Asi neznamená, že by si na to měl člověk vzpomenout 30. 10. XD)

Přednáška o Klišé v anime byla bezvadná. Téma bylo pojato jakousi diskuzní formou, která se mi moc dobře poslouchá (jen když se jí sama nemusím účastnit XD). Připadalo mi, že se přednášející koukal na všechny diváky pod třicet s mírným despektem, ale to nakonec pro nás není nic nového ^_^

Šli jsme to zapít čajem a udělat pár KoOl FOtEšeQ, protože bez uměleckých fotek na záchodě byl to přece nebyl žádný pořádný con XD

Přednáška i beseda Akiko byla jednoduše skvělá ^^

Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo na ani jeden z večerních filmů, zamířili jsme na večeři, odkud jsme se taky málem nedostali, protože než jsme se odtam vyhrabali, všude nám zamkli XD

Rozestlali jsme si přesně v jedenáct, ale usnuli jsme až kolem třetí čtvrté, za což nám byli zajisté všichni spáči vděční (obzvlášť za ten bordel, co jsme pak s holkama dělaly XD). ^_^ Vyhazovem ze spací místnosti v osm ráno pro mě fest končil, polomrtvá jsem se dopotácela domů, padla do postele a konečně se po víkendu vyspala.